Hadí jed

Nesmírně komorní a tichý film, působivě nasnímaný černobílou kamerou a ozdobený na svou dobu zcela mimořádnými hereckými výkony. Minimalistický skvost. Dosti rušivě sice působil postsynchron Ilony Svobodové a je škoda, že si Vláčil tuhle věc neohlídal, ale jinak nelze Hadímu Jedu mnoho vytknout. Pokud jde o příběh samotný, je znát, že Vláčil žel až moc dobře věděl o čem točí. Zároveň muselo být pro něj i pro štáb, zvláštní, možná očistné a terapeutické a možná naopak nesmírně hořké a bolavé, točit právě tuhle látku... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: Enšpígl, triatlet, Marthos, swed, zette, fuckme, pOne (06.03.2011)

Vynikající obsazení hlavní čtyřky, Svobodová je perfektně naivní a naopak některé Vinklářovy monenty jsou hodně deep. Vláčilova volba natočit film černobíle i v roce 1981 mu dodává na atmosféře, trošku mě mrzí, že se celým filmem netáhne ta podivná hrubá nálada nelidské plískanice, ve které Svobodová přichází na montážní pracoviště, kde se upíjí její zatím nepoznaný otec Vinklář, to mělo totiž až trochu Stalkerovskou náladu. Naopak musím bohužel říct, že mě akutně srala hudba Luboše Fišera, tenhle film by si zasloužil rescore. (19.02.2019)

Tři chlapy, dvě maringotky a jeden pes. Do tohoto prostředí přijde mladá dívka (Ilona Svobodová), aby poznala svého otce, kterého před tím nikdy neviděla. Zprvu to setkání probíhá vcelku šťastně, ale díky alkoholu, který působí vskutku jako "hadí jed", to štěstí nemůže dlouho vydržet... Hodně syrově zpracování. Maringotky, sníh, dující vítr. V těchto kulisách se odehrává většina filmu. Josef Vinkláře byl famózní herec, ale při pohledu na něj v tomto filmu je člověku spíše do pláče, než že by si to jeho herectví nějak moc užíval I když vlastně právě v tom je velikost herců jako on. (06.05.2017)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Na tomto vcelku banálním a všedním příběhu není mnoho zajímavého. Trochu ho povýšíme, když do hlavních rolí dosadíme skutečné osoby: tehdy již možná nejlepšího českého herce všech dob a hereckou debutantku. Ještě víc ho povýšíme, když přihlédneme k čistotě obrazů Františka Vláčila. Přestože se mu ikonu notorika (ani přes své vlastní zkušenosti) nepodařilo načrtnout tak, jak sám je znám z vlastní zkušenosti od mládí po stáří, podařilo se mu zachytit jedinečný a konkrétní vztah otce a jeho dcery. (24.04.2021)