Vozvraščenije
Návrat
The Return
The Return
The Return
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHudba:
Andrej DergačevHrají:
Ivan Dobronravov, Vladimir Garin, Konstantin Lavroněnko, Natalija Vdovina, Peter Rappenglück, Juan Palomino, Jelizaveta Alexandrova, Galina Popova (více)Obsahy(1)
Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.)
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (263)
Tento snímek se navenek může jevit poněkud nudným (hlavně v první polovině), protože se tam moc nemluví, avšak v podstatě byl celý o nedostatku komunikace, což nakonec vedlo k velmi tragickému konci. Celý film měl psychologický nádech a působil dost depresivně. Hlavně posledních 30 minut, kdy příběh vrcholil, vrcholila zároveň i ta depresivnost. Snímek byl natočen naprosto skvěle a obzvlášť bych chtěl pochválit vizuální zpracování (onu mnoha lidmi zmiňovanou "čistou" kameru :)) a potom herecké výkony Vladimira Garina a Konstantina Lavronenka, kteří se svých rolí ujali naprosto perfektně. Ivan Dobronravov se už jen vezl na hereckých výkonech dvou výše jmenovaných a na mě jeho výkon působil docela staticky. 9/10 ()
Ruská filmová nádhera na šest aneb překrásně lyrický road movie z prostředí matičky Rusy - zejména Ladožského jezera, o návratu otce (?) za svými syny a také psychologická studie jejich vzájemného poznáváni... Návrat je pořádně syrové drama, ohlodané až na samotnou kost - jakékoliv vedlejší děje a linky jsou zde naprosto zapomenuty, jakákoliv historie je zde zahalena tajemnem - a my diváci jsme tak postaveni na úroveň dvou mladých chlapců, hlavních postav snímku, kteří si svůj názor na kontroverzního otce musí postupně vytvořit sami. Ztotožníte se s jeho chováním nebo nikoliv? Krásou Návratu je jednoduše fakt, že Vám nikdo nenapoví. Vše je pouze na Vás. Po technické stránce se nedá vytknout snad nic - špičková kamera, úžasné lokace, perfektní scénař a hlavně bezchybná režie Zvyagintseva. To samé po platí o stránce herecké. Osobbně se mi z chlapců líbil více výkon Ivana (Ivan Dobronravov), ale to je možná i tím, že postupem času dostával Andrey (Vladimir Garin) méně prostoru. Co ještě dodat k téhle "perle"? Paráda pro oko, duši i mozek. 5* ()
Ještě pořád se vznáším na obláčku emocí, nepopsatelných pocitů, které mě naprosto pohltily nejen po skončení filmu, byla jsem jich plná už od začátku. Návrat je postavený hlavně na hereckých výkonech dětí. Dvou bratrů, z nichž ten mladší předvádí skutečně impozantní výkon. Příběh o člověku, který se po dvanácti letech z nepochopitelných důvodů vrátí neznámo odkud a vezme své děti na 'výlet', mě fascinoval jako opravdu málo jiných věcí před ním. Ty úchvatné scenérie, podmanivost obrazu, hudba, která člověka povznáší a pomáhá mu uvědomit si, že právě emoce jsou na filmu to zásadní, co by člověk měl vnímat. Návrat je točený srdcem, v každém záběru je citít nadšení a láska.. ()
Nejprve se musím přiznat, že po tolika ruských filmech protkaných mým životem, u kterých se dostavovalo veliké zklamání jsem ani nedoufal, že se z ničehonic vynoří nějaké dílo, které se bude od ostatních odlišovat. No, a to jsem právě teďka našel. Opravdu jsem nečekal že na mě ruský film může takto zapůsobit. Je to dobře natočené, scénář se vztahy přenesené na otce a syny, včetně jejich cesty a otcovo vynucování si respektu je uvěřitelný a pomalu budovaný od prvních minut co se objevil v domě. Herecké výkony jsou tu bezchybné, je vidět že si natáčení opravdu užívali. Dále musím vyzdvihnout pěknou přírodu, díky které se taky částečně podařilo na mě zapůsobit, je to totiž tím pádem věrohodnější. K tomu si připočtěte kvalitní práci s kamerou a výbornou mystickou hudbu, která přímo nutí k zamyšlení a vyjde vám snímek, který by neměl nikomu uniknout. Toto dílo se dá také brát z pohledu posledního zdokumentování Vladimira Garina, který bohužel krátce po natáčení tragicky zemřel. [9,5/10] ()
Galerie (59)
Zajímavosti (6)
- Režisér přiznal, že původně natočil scénu, kde bylo odhaleno tetování otce, které by mohlo prozradit něco z jeho minulosti. Později se rozhodl tuto scénu vystřihnout. (Tygrys)
- Když začínala předprodukce, režisér Andrej Zvjagincev řekl producentovi Dmitriji Lesněvskému, že nemá smysl natočit film, pokud nenajde dva chlapce, kteří by byli na tuto roli „geniální“. Zvjagincev měl dva asistenty, kteří mu pomohli hledat herce, jednoho v Petrohradě a jednoho v Moskvě, nakonec navštívil obě města sám. V Moskvě našel Vladimíra Garina a v Petrohradě Ivana Dobronravova, které si vybral z více než 600 uchazečů. (Tet.Ew)
- Vladimír Garin (Andrej) se krátce po uvedení snímku do kin utopil ve stejném jezeru, kde se film točil, ve věku 16 let. (Kulmon)
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)