Vozvraščenije
Návrat
The Return
The Return
The Return
Režie:
Andrej ZvjagincevKamera:
Michail KričmanHudba:
Andrej DergačevHrají:
Ivan Dobronravov, Vladimir Garin, Konstantin Lavroněnko, Natalija Vdovina, Peter Rappenglück, Juan Palomino, Jelizaveta Alexandrova, Galina Popova (více)Obsahy(1)
Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.)
(Česká televize)
Videa (1)
Recenze (263)
Dvaja chlapci a jeden otec, ktorý sa v ich životoch náhle objaví akoby nič. "Odkiaľ sa tu vzal?", pýta sa ten mladší mami. "Prišiel," dostáva stručnú odpoveď. Andrej (14) ma z jeho príchodu radosť, chýba mu otec, ktorý by ho učil tvrdým prácam a bol mu vzorom. Snaží sa mu čo najviac zapáčiť, prijíma a podriaďuje sa jeho príkazom, s nádejou zblíženia sa. Jeho mladší brat Ivan (12) sa na smrť bojí výšok, no nebojí sa vzoprieť svojmu prísnemu otcovi a dáva mu pocítiť, že jeho blízkosť mu je nepríjemná. Viac ako jeho starší brat si uvedomuje, že na nich doteraz kašľal. Nedokáže mu odpustiť a ani nerozumie, prečo sa odrazu v ich životoch objavil. Z jeho návratu vôbec nie je nadšený, pretože otec len otvoril rany, o ktorých ani netušil, že ich má. Muž, ktorý sa odrazu ocitol v ich dome, je pre neho cudzí človek. Nedokáže ho oslovovať slovom otec, pretože ten titul si od neho nezaslúži a jeho rešpekt už vôbec nie. Keď sa otec rozhodne vziať ich na niekoľkodňový výlet na ostrov, prežíva vnútorné peklo. Ruka v ruke ide nevyspytateľná a drsná príroda s napätou atmosférou deja. Posledná pol hodina je odzbrojujúca a (ešte vtedy detský) výkon, ktorý Ivan Dobronravov predvádza, ani nejde opísať slovami. Masterpiece. ()
Zaujalo mě už téma filmu (mně blízké a tudíž důvěrně známé) a později stejně tak i znamenitost jeho zpracování, plynoucí zejména z realističnosti postojů a chování hlavních charakterů. Zpracování dbá na celkovou realističnost, nejen tedy postav, ale i velmi podstatného prostředí. Vlivy počasí jakoby byly překopírovány do vizuální stránky filmu a působily i na diváka lépe přibližujíc dojmy z neobvyklé roadmovie. Zvláštní důraz je kladen na katarzní účinek přirozenosti okolní přírody, jejíž stálá přítomnost je čas od času nenápadně připomenuta (například přeostření na dešťové kapky, záběry zpoza plotu stébel, nebo prostým proložením scén panoramatickým záběrem na krajinu, často napomáhajícím dojmu jemného kontrapunktu). Hudba je použita stejně citlivě, podporuje těch několik málo - ovšem překvapivě mocných - vrcholných momentů filmu a ve správných okamžicích k nám zaznívá jen ticho, které - je-li užito ve vhodné chvíli - může být až ohlušující. Nejvíce ze všeho jsem se obával konce filmu, především pak nějakého smířlivého vyznění závěru, které by film zcela degradovalo. Snad toho neprozradím moc, když napíšu, že mé obavy se částečně naplnily, z části naopak. ()
Velmi silný a velmi uvěřitelný příběh o cestě v čistě materiálním i metaforickém smyslu slova, jako cesty jednoho člověka k druhému. Láska nemusí mít jen tu uhlazenou, ukníkanou podobu s uslzeným "mám tě rád". Oba dětští herci byli výborní, mírně iritující hudba k ponuré atmosféře sedla jako vosa na meloun. Člověk si uvědomí, jakou má kliku, když má to, co má. ()
Nevie niekto náhodou, čo bolo v tej skrinke, čo sa potopila?:))))))..........Zvyagintsevov debut, na prvý pohľad možno jednoduchý film, no zároveň zimomriavkový až hrôza!!!! V prvom rade výborná kamera (zaiste inšpirácia Tarkovským), množstvo nezodpovedaných otázok, tajomná napätá atmosféra, úžasné herecké výkony a šokujúci záver, ktorý nenecháva chladnú hlavu, plný významov a každý si v ňom nájde ten svoj...Nádherný emotívny zážitok... ()
Galerie (59)
Zajímavosti (6)
- Režisér přiznal, že původně natočil scénu, kde bylo odhaleno tetování otce, které by mohlo prozradit něco z jeho minulosti. Později se rozhodl tuto scénu vystřihnout. (Tygrys)
- Když začínala předprodukce, režisér Andrej Zvjagincev řekl producentovi Dmitriji Lesněvskému, že nemá smysl natočit film, pokud nenajde dva chlapce, kteří by byli na tuto roli „geniální“. Zvjagincev měl dva asistenty, kteří mu pomohli hledat herce, jednoho v Petrohradě a jednoho v Moskvě, nakonec navštívil obě města sám. V Moskvě našel Vladimíra Garina a v Petrohradě Ivana Dobronravova, které si vybral z více než 600 uchazečů. (Tet.Ew)
- Vladimiru Garinovi (Andrej) bylo věnováno ocenění, které film získal na festivalu v Benátkách. (Tygrys)
Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)