Návrat

A.Zvjagincev ve svém debutu dokazuje, že současná ruská produkce dokáže evropskému (ale i celosvětovému) filmovému trhu dosti nabídnout. Tento snímek právem dostal několik prestižních ocenění (příkladem budiž Zlatý lev z MFF Benátky 2003), neboť se jedná o hodně silný emocionální zážitek, který v divákovi rozehraje celou plejádu myšlenkových zákrut. Režisér záměrně neprozrazuje vše „polopatě“, hraje si s námi, živelnost příběhu staví právě na jeho pomalém plynutí. Živelnost též spočívá na bedrech herců, ale i na neživém elementu – vodě. Ta se zde všudypřítomně rozpíná, vsakuje se jak do dějové, tak do vizuální stránky. Je to právě i ona, jenž svým symbolickým plynutím posouvá děj dále. Autetičnosti (někdy až ostré syrovosti) se dostává příběhu i poloamatérským ztvárněním, korunovaným přesvědčivými výkony herců, kteří brilantně zapadli do svých rolí. Film vypráví o osudech dvou chlapců, do jejichž života nečekaně vstupuje otec. Poměrně poklidné živobytí je rázem narušeno, zmatenost začíná vyplouvat na povrch. Proč právě teď a co po nich chce? Druhý den se ihned vydávají na výlet, kde se postupně formují vzájemné vztahy. Starší syn Andrej postupně plní otcovi často autoristické rozkazy, je šťastný, že se vrátil. Neptá se po příčinách, dostalo se mu konečně toho o co byl tak dlouho ochuzen. Naopak u mladšího syna Ivana se projevuje vzdor, pocit vzpurnosti hraničící až s tragickou bezmocností. Naopak on se po příčinách ptá, nechce si připustit, že vůbec nějakého tátu má. A i kdyby měl, tento by se k nim jistě neřadil. Konverzace se odehrává hlavně na poli příkazů, které otec chladně - až despoticky - chrlí na oba syny. Divák již od počátku cesty dostává příležitost, aby si udělal sám vlastní názor na jejich vztahy, aby pochopil, proč vlastně otec přijel, a proč vůbec tento výlet. Myšlenkové proudy se rozbují. Zvjagince přesně a vědomě pointuje (uzavírá) jednotlivé denní scény, hraje si s příběhem stejně jako s našimi nervy, protože my stále nevíme, co se může a bude dít. Závěrečně vygradování a postupný dozvuk považuji za jeden z nejsilnějších filmových zážitků v tomto roce. Jakési metafyzické vyznění, silná imprese. Oscar je pro takovýto počin slabé ocenění. (20.12.2003)

Uff, síla. To nejlepší, co se s tímto filmem dá udělat, je pustit si ho naslepo, nevědět o něm vůbec nic, a nechat se jím rozervat na cucky. Nádherná kamera a lokace, vynikající scénář a neokázale působivé herectví představitelů všech rolí daly vzniknout neobyčejně působivému a krásnému filmu. Skvostný režijní debut, který si v ničem nezadá s mistrovstvím Zvjagincevových pozdějších snímků. (28.03.2015)

Ako vraví ruské príslovie: "незваный гость ху́же тата́рина“ . Nepozvaný hosť je horší než Tatár. Zostáva zásadná otázka ohľadom istej "veci". Na jej zodpovedanie ostáva asi len osobne ísť prekopať ostrovy ďalekého ruského severu (a popri tom si nazbierať nejaké tie lesné plody). Výkony detských hercov a krása exteriérov robia z tohto najlepšieho Zvjagincevovho filmu nezabudnuteľný zážitok. (24.11.2016)

Tento snímek se navenek může jevit poněkud nudným (hlavně v první polovině), protože se tam moc nemluví, avšak v podstatě byl celý o nedostatku komunikace, což nakonec vedlo k velmi tragickému konci. Celý film měl psychologický nádech a působil dost depresivně. Hlavně posledních 30 minut, kdy příběh vrcholil, vrcholila zároveň i ta depresivnost. Snímek byl natočen naprosto skvěle a obzvlášť bych chtěl pochválit vizuální zpracování (onu mnoha lidmi zmiňovanou "čistou" kameru :)) a potom herecké výkony Vladimira Garina a Konstantina Lavronenka, kteří se svých rolí ujali naprosto perfektně. Ivan Dobronravov se už jen vezl na hereckých výkonech dvou výše jmenovaných a na mě jeho výkon působil docela staticky. 9/10 (16.01.2007)

Vozvraščenije je dokonalým příkladem toho, že velký film lze natočit i s nízkým rozpočtem, s několika málo herci, s jednoduchými dialogy, a že jeho děj může být prostý a pomalý, a přitom emocionálně silný a existenciálně hluboký. Ale i když film možná vypadá na první pohled levně a téměř amatérsky, za prací režiséra i kameramana je znát slušné filmařské know-how a asi i inspirace Andrejem Tarkovským. A třeba černobílé fotografie před závěrečnými titulky, tvářící se naoko jako amatérské momentky, jsou ve skutečnosti krásná umělecká díla. K ději filmu se toho nedá mnoho povědět, nechce-li člověk příliš spoilerovat - po mnoha letech se k ženě a dvěma synům jednoho dne nečekaně vrací otec, kterého si děti ani pořádně nepamatují a vezme oba kluky na výlet, který se pro ně postupně mění ve zkoušku dospělosti... Jiným jazykem - otec je schizoidní machistické hovado, s tajemnou (nejspíš námořnickou a kriminální) minulostí, nejspíš propuštěný z basy, a smysl (cíl) výletu je nejspíš úplně jiný, než sblížení se s jeho potomky. Syrové a zádumčivé ruské "bergmanovské" road movie s mnoha silnými momenty a se vzrůstajícím zlověstným napětím, které vygraduje v jeho poslední čtvrtině... Hmmm, to jsem to ale napsal napínavě... Pro většinového, stádního diváka bude film ovšem nuda, takže milci a milenky romantických komedií - neztrácejte prosím s tímhle filmem čas a čumte radši na Kameňáky a telenovely. A ještě jedna smutná zajímavost - jak jsem se už kdysi dávno dočetl v programu pražského kina Aero, ve kterém jsem film tehdy viděl poprvé, starší z obou chlapců, sympatický Vladimir Garin (Andrej), se krátce po natočení filmu zabil na stejném místě, kde se natáčela úvodní scéna skoku do vody... (21.08.2013)