Síla lidskosti - Nicholas Winton

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

Byl jsem na tom se školou, kde 5lidi z naší třídy odešlo akorát jak zhlasi světla a začlo se promínat a další 2 odešli uprostřed. Já seděl na kraji, takže chodili pořád přeze mne a já mám vzpomínky na tenhle dokument trochu protrhané. Ke konci už jsem se, ale soustředil a pochopil o čem dokument je a to o člověku, který má velké srdce a zachránil před smrtí mnoho lidi- respekt :) (31.01.2010)

Jediný dokument, na kterém jsem zásluhou základky byl v kině a jediný dokument, který bych si dopřál znovu a znovu. Nikdy jsem o tak silném příběhu tak významného hrdiny neslyšel, až jsem se za to musel stydět. Dokumentární film na počest jeho činům mi ale vše ujasnil a kromě ponaučení o další důležité části dějin 2. světové války mě také neskonale dojal. A to v dokumentární sféře rozhodně není pravidlem, i v případech, kde se jedná o drsnou pravdivou událost. (20.10.2018)

Velice pěkný dokument o jednom velkém člověku a "jeho dětech"! Přitom jsme se o tomto příběhu ani nemuseli dozvědět, kdyby Nickova manželka nenašla při úklidu na půdě jeho scrapbook. V závěru, při záběrech z reality show To je život, mi vždycky zvlhnou oči při tom, jak zachráněné děti vstávají. (27.05.2011)

Tak na tohle nás vytáhli do kina ze škole, kde byl přítomný i sám zachráněný T. Graumann s manželkou. Na začátku záběry ze 30tých let, které doprovázela úžasná hudba, potom nástup Hitlera, zaprodání Československa a na závěr zachraňování dotyčných dětí s velmi emotivním koncem, který všechny tak dojal, že jsme se neubránili slzám. Jeden z nejlepších dokumentů co jsem kdy viděla, opravdu, povinně by se na něho měl každý podívat a zamyslet se. (14.09.2009)