Síla lidskosti - Nicholas Winton

Nicholas Winton ve svých sto letech prohlásil, že věřícím není. Mimochodem. mezi zachráněnými dětmi z bývalého Československa byl i REISZ, snad to píšu správně, režisér filmu "Francouzova milenka", natočeného podle románu J. FOWLESE, který nedávno opustil tenhle lidský svět. Řada lidí, kteří se zachránili a dosud žijí, tak jsou osoby kultivované, zajímavé, a prožili krásné životy, protože si je krásnými uměli udělat. (28.08.2010)

Emocionálně velmi silný dokument, který dozajista zaujme každého člověka byť jen s posledními záblesky lidskosti v jeho duši. Zabývá se tak prostým tématem a přece se jeho námět zdá v konci tak všeobjímající, tak plný moudrosti a poučení. Právě tyto dvě věci jsou také ty hlavní, které by si lidé měli odnést z hodin historie, to jsou dva důvody, proč jsou dětem ve školách přednášeny dějiny lidstva. Aby se lidé poučili z dávných chyb, aby nabyli moudrosti z každého kroku do temnoty, dobré nebylo zapomenuto a staré chyby neopakovány. Film Síla lidskosti je dojímavý především proto, že co popisuje je skutečné. Můžete vymyslet mrazivou tragédii, co zasáhne srdce na pravém místě, nebo sepsat lahodný sonet pln slov o lásce a smutku, nicméně nikdy nestvoříte ten vpravdě lidsky krásný příběh, pokud jej neprožijete. Příběh Nicholase Wintona, stovek zachráněných dětí a jejich rodin je pravdivý. Divák je provázen dávnými událostmi jak podstatu vystihujícím komentářem, tak poutavým sledem obrazů a střípky archivních záběrů starých časů, takřka s pocitem jakoby se jich sám tehdy zúčastnil. Na mě nejvíce zapůsobily výpovědi lidí. To se nedá zahrát, v tom je to tak krásné. Nedivím se jaké množství ocenění tento film získal, vskutku právem. Podobných snímků, které si berou za úkol přiblížit divákovi více o hrdinství nebo lidskosti, není tolik. A právě tento má díky své „skutečnosti“ moc oslovit, zapůsobit, říci lidem, že opravdový hrdina není tou kreslenou postavou v komiksových knihách, ale může se jím stát kdokoliv z nás – s dostatkem odvahy a v krušných dobách i s prostou lidskostí. (01.11.2005)

Celý dokument provází velmi silná atmosféra. Pokouší se najít otázky na mnoho aspektů z Wintonova života. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že jsem byl do emocí nucen. A napadá mě hned několik důvodů, proč tomu tak bylo. Dokážu pochopit strůjce tohoto projektu, dokážu pochopit, jaké pohnutky ho musely vést. Vždyť je to svým způsobem neuvěřitelné a přece tak 'normální' a zcela jasné! V tak černém období, jakým druhá světová válka byla, nás přece musí uchvátit každý závan světla, každý záblesk dobrého skutku, který nás utvrdí v tom, že zas tak černo nebylo. Je to jako žízeň po něčem, co se náhle a na dlouho vytratilo: lidskost, ta prostá vlastnost, která by měla být vtisknuta do charakterových rysů každého člověka. Přesto nás dějiny i současnost přesvědčují, že nic není tak samozřejmé. Měli bychom se stydět, nebo se jen snažit? „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem." - toto je neobyčejně hluboký Wintonův citát. Těžko se jeho význam dá vměstnat do nějakého dokumentu. Je pasivní dobro vůbec dobrem? Když vezmeme v potaz závažnost, neuvěřitelnost a hloubku Wintnova činu, je s látkou dokumentu, jakožto svědectvím, nakládáno velmi hrubě a podprůměrně. Dokonce se mi v jednu chvíli zdálo, že z Wintona byl udělán pomník. kamenný, bezcitný, který nic neříká, před kterým se lidstvo jen klaní a opěvuje ho. V dokumentu byl vykreslen jako člověk, který je dokonalý, který se vždycky zachoval správně a z něhož bychom si měli brát příklad. Podle mého by emoce měly přijít samy, z nějakého důvodu, ne proto, že mi to někdo naordinoval kompozicí dokumentu. To je prvoplánovitost a svým způsobem uráží Wintona i diváka. Abychom Wintona nekarikaturovali, opěvujme jeho skutek, ne jeho. Jistě najdeme mnoho jiných decentnějších (a vznešenějších) způsobů, jak mu prokázat patřičnou poctu, která mu náleží. Mám pocit, že se to často zaměňuje; i v tomto dokumentu. Co se týče zpracování, nepřišel jsem na nic objevného, co by tento dokument odlišovalo od jiných. A jsem přesvědčen, že toto téma by si nějaký nápad zasloužilo. Mokrý kapesník není důkazem dobře odvedené práce, nejsem zastánce stoicismu ve filmu a ani by to dost dobře nešlo, ale mezi tvůrcem filmu a divákem by měla existovat jakási pomyslná spolupráce. Emoční bombu nelze nazvat dokumentem, protože znemožňuje, aby divák dospěl k verdiktu sám. (25.11.2008)

„Základným javom civilizácie je ľudská slušnosť.“ 1938. V Československu deti parodujú Hitlerove fúzy. Ich rodičia sa pýtajú, či ten hlupák a úbožiak je naozaj schopný urobiť Židom to, čo fanaticky sľubuje vo svojej „knihe“. Ale tiež sa smejú. 1939. V Československu sa stupňuje prenasledovanie Židov Nemcom. Mladý Brit Nicholas G. Winton, navštíviaci našu krajinu namiesto pôvodne vybranej a podstatne atraktívnejšej destinácie, vidí, že deti nemajú šancu prežiť. So sekretárkou a hŕstkou dobrovoľníkov rozposiela fotky detí do celého sveta potenciálnym rodinám, ktoré by si česko-slovenské deti mohli adoptovať. Strih. Deti sa na stanici lúčia s rodičmi. Mnohí z nich si myslia, že je to len dočasné, „kým to prehrmí.“ Neprehrmí to - deti už svojich rodičov nikdy viac neuvidia, matky s otcami končia na dlážke plynových komôr, odkiaľ sú pohádzaní do masových hrobov a zahrabaní hlinou. Strih. Na stanici v Liverpoole deti vystupujú a Winton priamo pri vlaku jednotlivé deti triedi čakajúcim anglickým rodinám. V Česko-slovensku sa medzitým nemecký valec šialenstva hýbe dopredu. Svet to nechce vidieť. Winton to ale vidí a zrýchľuje byrokratické podvody, aby do Anglicka „prepašoval“ čo najviac detí. Neskoro. Prvého septembra začína Prvá Svetová vojna. Zachránené deti, je ich 669, sa z rozhlasu dozvedia, čo sa doma deje. Winton odchádza k letectvu. Viac ako dvesto detí, chystajúcich sa tiež do Anglicka, už nedokázal vyviesť z krajiny, všetky zomreli. 1945. Winton netuší, čo sa stalo so 669. zachránenými deťmi. Žil si svoj život a oni tiež. V skutočnosti sa zachránené deti rozpŕchli do celého sveta. 80. roky 20. storočia. Wintonova manželka na povale domu nachádza fascikel s povystrihovanými novinovými útržkami, s fotkami česko-slovenských detí, ich menami, ostatnými údajmi. Pýta sa, čo to má znamenať. Winton prvýkrát po 50. rokoch niekomu hovorí, čo za vojny urobil. Preňho to vlastne vôbec nebolo dôležité. Vraj by to predsa urobil každý druhý. O tom, že on bol ten prvým, nehovorí rád. 1988. Britská televízia ho pozýva do štúdia, aby porozprával o tom, ako zachránil holé životy stovkám detí, ktoré navyše ani osobne nepoznal. Moderátorka Wintona zoznamuje s vedľa sediacou pani, z ktorej sa vykľuje jedno z "tých" detí. Moderátorka sa pýta, či je v hľadisku ešte niekto, komu zachránil život. Ak áno, nech sa postaví. Vstáva celé hľadisko. Táto scéna prekračuje hranicu „bežnej kinematografie“. (18.06.2009)

Je to už hodně dávno, co jsem tenhle počin viděl. Šlo o nějakou kinoprojekci určenou pro školy, a já jako obvykle (díky tragickému vkusu našich učitelů) stejně jako všichni spolužáci očekával strašlivou nudu, u které se hezky prospím. Nemohl jsem ale být více překvapen. Emocionálně neuvěřitelně silný dokument s veledůležitým poselstvím, který jsem sledoval se zatajeným dechem. U scény, kdy je pan Winton pozván do britské televize, kde moderátorka požádá, ať se postaví všichni, kterým zachránil život, a vstane celé hlediště, jsem to už nevydžel a vytryskly mi slzy. Po skončení promítání nechala uvaděčka zhasnuto a řekla nám, ať každý, kdo si myslí, že právě viděl skvělý film, rozsvítí displej svého telefonu. A celý sál se rozzářil. I ty největší cyniky to dojalo a nás všechny to přinutilo pohlédnout na naše životy úplně jinýma očima. Klaním se panu Wintonovi, byl a je to úžasný člověk. /90% a 5*/ (06.05.2012)