Utajený

Po čtyřech zhlédnutých filmech musím konstatovat, že Haneke je opravdu vyjímečný režisér. Jeho styl mě opravdu neskutečně baví. Jede si po do posledního detailu vytyčené cestě a neustoupí ani o krok. Utajený se svou záhadností jeví jako nenápadná příprava na Bílou stuhu. Ono, ne nadarmo se říká, že tajemno je nejpřitažlivější věc vůbec. Kdo by si pomyslel, že statický záběr zevnitř auta na mokré čelní sklo může vyvolat tolik mrazu v zádech... (08.02.2011)

Hmm, tedy podle mě, žádný umělecký zázrak. Myšlenka scénáře dobrá, filmařsky promarněno. Jisté napětí sice u filmu diváka drží, ale na druhé straně neúměrně dlouhé statické záběry nudí až znervózňují. Je to jako by jste se prohrabávali jogurtem na dno kelímku ve snaze objevit v něm to nejsladší a nakonec zjistíte, že na dně vlastně nic není. Prostě a jednoduše, na konci filmu jsem byl v rozpacích a cítil se podveden. Inu, to jsou ty festivalové filmy, které se vždy a za každou cenu musí odchylovat od zbývající většiny. Na dvě hvězdy to není a na tři také ne. Dvě mínus. (26.05.2013)

Hanekeho francouzský výtvor sice začíná téměř totožně jako Lost Highway Davida Lynche, avšak on na rozdíl od proslulého mystika a surrealisty zvolil odosobnělý, chladný a čistě objektivní přístup k vyprávění. Jestliže Lynch různě využívá filmového média a ohýbá žánrové postupy za účelem dosažení různorodého emocionálního pnutí diváka, pak Haneke je ledově klidným a ničím nevzrušeným tvůrcem, který diváka nevede za ručičku skrze „emoce určující“ nediegetickou hudbu (ta zde chybí úplně) a různé stylotvorné prvky. Lynch dokáže pomocí zvolené hudby, uměleckého nasvícení, práce s mizanscénou a surrealistické teatrálnosti vytvořit děsuplnou atmosféru, Haneke místo toho diváka děsí právě onou strohostí, dokumentární syrovostí a celkovou neurčitostí dění na plátně – divák jednoduše není jasně vyrozuměn o tom, jak nakládat s různými informacemi. Haneke se tak právě díky Utajenému (jeho otevřený konec vyvolávající různé interpretace nevyjímaje) stal velmi efektivním mystifikátorem, činí tak ale výrazně úsporněji a méně „divácky“ než zmíněný Lynch. Jak je u tohoto evropského tvůrce a bojovníka proti hollywoodské mašinérii zvykem, stylu dominují dlouhé a statické záběry, od výrazné stylizace oproštěný vizuál a množství narativně vyprázdněných momentů podporující divákovo napětí. Tempo je velmi pomalé a ačkoliv má Utajený nejblíže k thrilleru, rozhodně není schopen (a ani nemá za cíl) uspokojit běžného diváka k tomuto žánru inklinujícího. Haneke odmítá žánrové mantinely a rozhodně netočí filmy za účelem naplnit nějaké žánrové předpoklady. ____ Napsal jsem to v souvislosti již v souvislosti s famózní Bílou stuhou a platí to i u tohoto filmu – Haneke je vypravěč-sadista, který divákovi podívanou nijak neusnadňuje, nesympatizuje s žádnou z postav, on jen chladně pozoruje, ať se děje cokoliv a v momentě, kdy má přijít určitá katarze, ji on naschvál vynechá. Divák může zuřit, může se cítit dotčen, ale to je všechno, co s tím může udělat – Haneke ho má tam, kde chtěl. Utajený je přes svou narativní a formální úspornost velmi působivou podívanou a pokud bych ho musel žánrově zaškatulkovat, tak jako artový (čti atypický) thriller bez rozřešení taktéž funguje na výbornou. (23.09.2010)

Haneke se s chutí vyžívá v hnusných detailech, nu budiž, k thrilleru to víceméně (tedy spíše méně) patří. Ale že bych napětím zapomínala dýchat, rozšiřovaly se mi zorničky, případně mě poléval studený pot, to tedy říci nemohu ani náhodou. Tedy ty zorničky se mi v úžasu rozšířily poté, co pohlédly na počet cen, jež tento poměrně tuctový snímek sklidil. Německé pojetí pohádek a mysteriozních dramat je zkrátka nekompatibilní s mými představami o dobrém filmu. (25.03.2012)

Respektuji Hanekeho osobitou filmařskou vizi a obdivuji jeho schopnost vpálit vnímavému divákovi pomalým psychickým nátlakem či naopak jediným sugestivním momentem kulku do hlavy (zde jsem zásluhou jedné scény schytal hned dvě, možná i tři), ale emocionálně je pan režisér bohužel hluchý... Minimalistická práce s kamerou, kulisy i samotnými herci je tradičně perfektní a obrazová čistota dokonale evokuje pocit psychické autenticity, čímž Haneke zručně maskuje nevýrazný příběh a nechává na divákovi, aby se skrze záměrnou nedoslovnost prokousal k vlastní myšlenkové interpretaci. Mně osobně ale Utajený neřekl víc, než že jeho tvůrce je skutečným mistrem komorní filmové výpravy a unikátní obrazovo-pocitové harmonie, což jsem ale věděl už dávno..... 70% (14.09.2015)