Ve službách legie

Začal film a jel, měl tempo, měl styl a měl i další věci, které jsou potřeba. A najednou zhruba po dvaceti minutách se zasekl v jedné poloze a už se z ní nedokázal dostat. Možná na konci to zase bylo o trochu lepší, ale ten prostředek s neustále brečícím dítětem, blbě se koukající Nastassjou a ježděním sem a tam a zase zpátky bylo vážně na umření. Opravdu jsem se bál, že jim ten benzín nedojde. (07.08.2013)

Od roku 1972 jsem jezdil k přátelům do Jugoslávie, dnešního Chorvatska, kde jsem poznal i další přátele, Srby. Měl jsem rád celou Jugoslávii, kterou jsem měl možnost dost procestovat i její národnosti. I v Černé Hoře a jinde jsem vždy měl čest poznat jen dobré lidi. Někdy na první dojem tvrdé, jako krajina, kde žili, ale dobrosrdečné a charakterní uvnitř. Válku v Jugoslávii jsem bral jako strašlivou věc, jakou ostatně každá válka je. Zajímám se o ní, hlavně tu 2. sv., od svých cca 12ti let, ne proto, že bych k ní choval obdiv, ale proto, aby se nezapomínalo na hrůzu, jakou každá, i lokální válka představuje. Znal jsem národnosti Jugoslávie, které neměly žádné problémy se soužitím. Ti, co pamatovali i 2. sv., jako náš přítel, kterému jsem říkal dědo, Titův partyzán, tak ti, ale i mladší generace, ctili dané uspořádání a Tita, jako prozíravého "vládce", vysoce uctívali napříč národnostmi i dost dlouho po jeho smrti. Nacionalistické vášně, vyprovokované hordami šmejdů, za tiché podpory, či alespoň nicnedělání významných evropských vlád, přerostly ve válku, válečná zvěrstva, nepředstavitelná utrpení pro všechny zatažené, zejména civilisty. Promiňte delší úvod, ale film to vše citlivě připomíná na komornějším příběhu, jaké jistě všechny válečné situace přinášejí a jakých jsou ve válkách tisíce. Není důležité, kdo je jaké národnosti, či vyznání, když začne kralovat hrůza a zlo. Chvílemi jsem cítil silné dojetí, je to silný příběh. Snad s drobnou výhradou k úvodu jde o dobrý scénář, velmi dobře zpracovaný, zasluhující pokornou úctu, tak jako to, o čem hovoří. Sám si vždy znovu kladu otázku, zda je ve vesmíru jakási "síla", které říkáme Bůh. Myslím, že pokud ano, nebude to asi "dobrý, laskavý otec, který všechny miluje", jak jsem to jako chlapec slýchal od pana faráře. Při vší bolesti a utrpení světa si musím klást otázku, jestli je a jaký je? Filmy jako Savior mne k té otázce vždy znovu vracejí. (04.08.2013)

Věděla jsem, že mi doma leží nějaký film s Dennisem Quaidem (můj oblíbenec) a Natassjou Kinski. Něco válečného, moc jsem od toho nečekala. Po nějaké době jsem si to pustila a už první jméno v úvodních titulcích mě přesvědčilo, že to nebude jenom válečná limonáda oslavující americké vojáky bojující hrdě ve světě. Produkce: Oliver Stone. Kdo viděl, jak se Stone staví k Vietnamu, může věřit tomu, že tady je jeho postoj k válce velmi podobný. A mně svým způsobem ještě mnohem bližší. Částečně díky tomu, že jsem srbštině ve filmu rozuměla, částečně díky vlastním zkušenostem: řadu Srbů, kteří během války v Jugoslávii přišli o své rodiny, osobně znám. Savior se těžko popisuje, pro někoho to bude jen obyčejný film o tom, jak se jeden americký voják snaží ochránit ženu s novorozeným dítětem, pro mě ale znamenal mnohem víc. Až naturalisticky pojaté scény, kdy hlavní hrdina chladnokrevně zastřelil ani ne patnáctiletého kluka (je přece válka) nebo kdy jeho kolega zkopal těhotnou ženu (je přece válka), ve mně bouřily krev a měla jsem nutkání všem postavám jednu vrazit. I přes mé místy agresivní tendence ale tento film fuguje přesně obráceně; po jeho zhlédnutí si začnete říkat, jak zbytečná a strašná válka je. Vždy, když něco podobného vidím, si vzpomenu na proslov Roberta Kennedyho z 5. dubna 1968 nazvaný "Mindless Menace of Violence", a říkám si, že ten chlap měl sakra pravdu. Nebudu to ale protahovat: Savior mě jednoduše emočně strhl. Možná i proto, že se nezaměřuje na vojáky, ale ty největší oběti každé války: civilisty. Na mém pomyslném žebříčku tak stojí jednoznačně ještě mnohem výš než třeba jiný Stoneův film o válce: Narozen 4. července. (30.09.2007)

V službách légie. Pracovný názov filmu by mal byť „srbský režisér v službách Hollywoodu“. Neviem prečo si vôbec Česi dávali námahu premenovať SAVIORa. Ide o protivojnový film z srbsko – bosniacko-chorvatského konfliktu deväťdesiatych rokov. Kde sa drastické chvíle (kopanie do tehotnej ženy) strieda s romantickými klišé (opar nad jazerom) či mlátenie civilistov kladivom do hlavy striedaný vzápätí smutným spevom uspávanky matky pred popravou. Nehovoriac o sirupovom závere celého filmu. Z celého filmu ma rozhorčila scéna kedy otec mieri pištoľou na dcéru s dvojdňovým deckom v náručí, chtiac „ochrániť česť rodiny“. Nikdy nepochopím taký naturel. Čo je to za Boha, Krista, Allaha, Krišnu, Jahveho či Kieho , v ktorého takíto ľudia veria a pritom v záujme ochrany „cti otca, alebo rodiny“ dokážu zabiť dcéru, syna, brata sestru, suseda, dieťa ....??? Vojna je svinstvo prebúdza v ľuďoch neskutočné ZLO. (21.11.2013)

Není to tak válečný film, jako spíše drama na pozadí války. Nic komplikovaného. Motivačně nejasný a hloupý začátek kompenzuje středová road movie po Srbsku a celkem očekávaný, přesto povedený závěr. Jsem ráda, že se hlavní charakter vykresloval postupně. Doporučuju, pokud máte rádi válečné filmy s dějem, kde se občas místo střílení i mluví, a přesto tam lidí zemře víc než dost :) Nejprve jsem chtěla zůstat u tří hvězd (především kvůli začátku), později se ale hodnocení zvyšovalo. Souhlasím s uživatelem "Chrustyn", že "některých momentech příliš tlačí na emoční pilu a celková vizuální stránka působí moc televizně", ale jak tady i více uživatelů přiznalo, prostě to na ně fungovalo. A na mě to fungovalo taky. Válečné snímky moc nepreferuju, ale tento rozhodně ještě jednou shlédnu ;) .... 90% (30.09.2012)