Dvouproudá asfaltka

Kdyby se dělaly statistické žebříčky využití žánrových modelů v období nového Hollywoodu, road movie by měl určitě nezanedbatelné zastoupení. Cesty bez konců nebo s konci zásadně se rozcházejícími s představami cestujících, ztráty ideálů, destrukce snů a deziluze... model jako stvořený pro vymezení se vůči happyendovému systému a klasickému hollywoodskému vyprávění v předchozích desetiletích. Dvouproudá asfaltka Monteho Hellmana je film už definitivně zbavený iluzí o svobodě, které jsou tak charakteristické pro Bezstarostnou jízdu. ___ Ve filmu o řidiči, mechanikovi, jedné stopařce a životem unaveném řidiči se vlastně většinu času mluví o zoufale nekonkrétních věcech (s výjimkou tematiky automobilizmu) a o žádném skutečném explicitním poselství nemůže být řeč. Nikdo nikam nesměřuje, cíl cesty je stanoven náhodně a samotný závod mladíků ve vlastnoručně sestaveném automobilu s mužem v zánovním GTO sice pohání vyprávění kupředu, ale ani on není ústředním tématem filmu. Proces cesty je důležitější než cíl a její důvody zůstávají utajeny... ___ U řidiče GTO sice můžeme hypotetizovat, nakolik jde o únik před zodpovědností či traumaty civilního života. U něj je ale každý pokus vytvořit si představu o identitě předem odsouzený k zániku, protože kdykoli vezme nového stopaře, vypráví sice jen a jen o sobě... a pokaždé úplně o úplně jiném „sobě“. S každým stopařem se mění řidičova identita, až nakonec nemá žádnou a jedinou konkrétní touhou je snaha zaujmout mladou stopařku, která posádky obou automobilů spojuje. ___ U stopařky a dvou mladíků už je soukromé pozadí potlačeno úplně a představy o nich si vybudováváme na základě chování v různých situacích, aniž bychom dostali šanci vytvořit si skutečný obraz postav a jejich motivací. Nemají minulost, o budoucnosti hovoří jen neurčitě a přítomnost je konstruována na základě všednodenních událostí bez pointy. Není důležité, kde jste, kdy jste a proč jste... ale prostě tam jste. Jedete, závodíte, pohybujete se zkrátka kupředu a vytváříte si provizorní cíle. ___ Ukázkovým příznakem „dočasnosti“ ve světě Dvouproudé asfaltky je mladá stopařka, která sice figuruje v pokusech postav vytvořit si konkrétní představu o vlastní budoucnosti, ale nakonec stejně každého opustí a stane se součástí přítomnosti někoho jiného... a zůstane po ní jen batoh. A postavy jedou dál, protože co jiného by měly dělat? Představa o budoucnosti se přepíše stejně snadno jako s každým dalším stopařem vytvářená představa o minulosti. A zůstává jen cesta... ___ Dvouproudá asfaltka je naprosto deziluzivním filmem, který je tak nesnadno uchopitelný a otevřený konstrukci implicitních i symptomatických významů, že se nakonec stal nepřijatelným pro západní i východní svět. Jistě, zakázat film, který produkuje nevhodné významy, je zřejmě za politicky vypjaté situace z ideologického hlediska vhodné. Zakázat film, který ve své indiferentnosti nabízí volné pole pro konstrukci jakýchkoli významů, je ale nezbytnost. Alespoň myslím, ve své apolitičnosti s podobnými soudy nakládám velmi opatrně. ;) ___ Každopádně podobně uvědoměle indiferentní film je ideální objekt ke zkultovnění. A to se Dvouproudé asfaltce bez debat povedlo... (30.07.2007) (méně) (více)