Před soumrakem

Neni bezpodmínečně nutné znát "jedničku", ale je to dobré k tomu, abyste leccos pochopili. To, že se Celine napřed chová jako pohodová a nezávislá frajerka, aby pak na Jesseho chrlila, co pro ní setkání s ním před lety znamenalo a jaký vliv mělo na její další život, i to, jak je Jesse zprvu milý a pasivní, aby pak přiznal, že s jeho manželstvím vykresleným na přebalu knihy to není žádná sláva , má zkrátka jediný důvod: na rozdíl od vzplanutí ve Vídní, které trvalo "celou" noc a kdy byli oba plní vizí a plánů, jsou teď tak trochu omlácení životem a na to, aby si udělali jasno mají jen 80 minut....a taky jsou v Paříži. (02.08.2004)

Romantika... s překvapivě chytrými postavami. Problém je, že nevedou nijak nápaditý dialogy a tímhle on-line kecáním zaplácly celý film. Není to herecký koncert, jako spíš koncert dvou herců, které se nám snaží vnutit představu jakési náhlé improvizace. Třetí postavou je kamera, rozuměje divák, kterého, tancujíce s oběma hrdiny, kamera zastupuje. (15.09.2008)

Dvojka je mě životně určitě blíž. Jsou zde už obsažena dilemata pokud jde o manželství, děti a vztahy obecně. Na závěr Julie Delpy vezme kytaru a já opět musí pokývat uznale hlavou, že Linklater je prostě na téma Život génius. PS: Do hlavní role bych připsal klidně i Paříž, která strčila celou Vídeň hravě do kapsy. 80% (09.06.2023)

Hérakleitos z Efesu si byl jist, že nelze do stejné řeky vstoupit dvakrát. Richard Linklater vstoupil do téže řeky v jiném městě. Valčíkovou Vídeň vystřídala kankánová Paříž, noční pouť odpolední procházka, ale změnilo se něco mezi Jessem a Celine? Řeka plyne, lidé mluví a ledovec, jehož špička je zdvořilý zájem a reklama na spokojený život, se zvolna vynořuje nad hladinu a taje..............Before Sunrise je mi bližší, ale až mi nebude kolem dvaceti, kdo ví, jestli sequel neocením víc než jeho staršího bratříčka. (25.04.2007)

Nepopsatelně krásné. Nemohu svými slovy vyjádřit ani setinu oněch pravdivých a úchvatných dialogů, které ze svých úst pronášejí dva, s nimiž si osud tak rád hraje. Po "prvním díle", který mne docela nudil, ale i tak je nakonec výborný, jsem nečekal mnoho. Vlastně jsem se hodně obával, že budu notně zklamán. Díky bohu (jsem jako Celine a nevěřím v náboženství, držím si nadhled), že tomu tak nebylo! První minuty ve mě sice podivně hlodalo a já cítil, že to možná nebude úplně to pravé, ale nyní bych jakémukoliv filmu na světě dal přednost před tímto. Něco tak zasraně pravdivého (jaký pěkný kontrast, použít vulgární slovo v kontextu s romantickým filmem) aby člověk v dnešní době pohledal, a já bych z fleku mohl do svého díla (kniha, film) promítnout podobné emoce. Takže se ptám: proč se zatím jen Linklaterovi povedlo tak bezchybně reflektovat svoje zkušenosti do scénáře? Protože co je život jiného, než nejlepší hollywoodský scénář? Přiznám se, že od momentu, kdy pár nasednul po příjezdu lodí do auta, jsem byl permanentně "rozložen na molekuly" (ha, konečně vím, z jakého filmu všichni kradou tuto větu!). Bude to znít divně, ale takhle silně se mnou naposledy emocionálně zahýbalo Frodovo rozhodování opustit Společenstvo a vydat se do Mordoru... prostě jen přirovnávám podobně silné filmové momenty, i když ten v Before Sunset je tématicky trochu někde jinde. Abych to shrnul: já zažil (zažívám - 28.01.2010) něco podobného, a totálně jsem se našel v Celine, která je zklamaná, a ví, že na světě není pro lásku tolik místa, jak si všichni myslíme. Jsem teď v podobném stavu: proč se mám snažit? Jsem šťastnější sám. Zklamaný. Jen snad jeden poznatek mi v dialozích citelně chyběl, a to jednoduchý fakt, že ten, koho nejvíce miluješ, Ti nakonec nejvíce ublíží. Ale nebylo by to už klišé? Z tohoto filmu si odnáším desekrát více užitečných mouder, než z jakékoliv knihy, kterou jsem v poslední době četl - a proto já čtu. (28.01.2010)