Dreams That Money Can Buy

Prostému divákovi bez filmového vzdělání, který se pohybuje zejména v mainstreamových vodách filmového průmyslu a živí se převážně brakem, pojem "zábavná surrealistická podívaná" říká asi tolik, co Stanislavskyho metoda Čaku Norrisovi. "Dreams That Money Can Buy" je ale snímek, který nejen že je zábavný (relativně), navíc se narozdíl od temných surrealistických snímků typu "Un Chien Andalou" nese v takovém lehce optimistickém až bezstarostném duchu. Každá ze sedmi snových sekvencí je odlišná a z každé na diváka dýchne úplně jiná atmosféra. Mě nejvíc rozesmála poslední o modrém muži, která završovala bizarní příběh nešťastníka, co chtěl vydělat na nájem prodejem snů. (03.09.2007)

Obsahom i formou ide skutočne o geniálne dielo. Autorský film Hansa Richtera nie je pre každého diváka a vyžaduje maximálnu sústredenosť. Dialógov je poskromne, autor využíva silu vnútornych monológov a robí to excelentným sposobom. Taktiež má zjavnú fascináciu v animovaných či trikových kruhoch, kolies či iných zaoblených tvaroch. Áno, to už hovorím o snových kreáciach, kde sa nápaditým zároveň absúrdnym sposobom zobrazujú všetky možné ľudské pocity. Najviac sa mi páčili vizualizácie snových scén pomocou výkladných figurín a postavičkami z drotov. Samotný dej je jednoduchý, muž polemizuje nad svojim nehodným životom a skrsne mu nápad založiť si firmu, kde bude predávať sny. O klientelu nemá núdzu, navštevujú ho rozne postavičky, následne je divák konfrontovaný s pohnútkami, dovodmi či obavami klientov, aby sme napokon prežili ich sen. Technicky je film tiež na úrovni, mnoho scén je realizovaných v amerických detailoch a úplne fascinujúca je rytmická hudba s nádychom jazzu. (14.12.2015)

Muž, který umí odemykat sny, si s pouty poradí hravě. Surrealismus. Hravost, sen, fantazie. Tedy minimum otevřeného sexu, který tak surrealisty zajímal, ale to se dá vzhledem k roku natočení pochopit. Více se mi líbily možná čiré fantazie spojené s hudbou, John Cage výborný! A pak ten rozkošný cirkus, v němž kromě akrobatů na létající hrazdě či vzpěrače nechyběl krotitel se lvem. Od Ernsta by se možná šiklo více obrazů, než jen fascinující a bizarní Oblékání nevěsty, ale nechť, i tak jsem byl spokojen. Vskutku nadčasový film sedne ale asi více příznivcům surrealismu, fantazie a objevování skrytých možností. Tedy do fantasy bych film neřadil, pokud ovšem všechny fantastické výjevy nebyly dílem magie... (21.07.2020)

Muž sa zamýšľa sám nad sebou. Optický efekt, keď vo vlastnom oku uvidí sedieť príťažlivú ženu, prispeje k nápadu zarobiť na predaji jeho snov ľuďom, ktorí majú rôzne bizarné predstavy a chceli by si ich s jeho pomocou realizovať. Do bustami a obrazmi vybavenej kancelárie postupne prichádzajú klienti. Každý má inú túžbu a spôsob naplnenia svojej chiméry. Dej sa zvoľna prenáša z uchopiteľného príbehu dovnútra siedmych rozličných snívaní, svojím plynutím pôsobiacim až hypnotizujúco. Rozdielnosť výjavov, použitých techník a ich výtvarného stvárnenia (figuríny, abstraktné disky, gombíky, drôtení panáci, hrané sny, film vo filme) je dostatočne príťažlivá na to, aby si každý divák v tomto výtvarne i štýlovo mimoriadne bohatom filme našiel tú svoju sekvenciu. Na výslednej podobe sa totiž podieľalo množstvo režisérových známych umelcov. Len námatkovo spomeniem najznámejšie mená: výtvarníci Max Ernst, Marcel Fernand Léger, Marcel Duchamp, Man Ray (ten je spolurežisér jednej zo snových sekvencií), hudobný skladateľ John Cage. Mne osobne najviac učarovali Duchampove rotujúce oválne disky v sprievode Cageovej hudby, spiaca žena s kovovou guľôčkou na perách, ktorú potom prehltne, dymiaci telefón, evokujúci zvukový smog (typický v dnešnej mobilno-sluchátkovej dobe), scéna , kde sa diváci v kine zrkadlovo napodobňujú herca na plátne, či muž vystupujúci hore po rebríku, pod ktorým miznú jednotlivé priečky. Dielo, ktoré by si žiaden fanúšik medzivojnovej európskej filmovej avantgardy, dadaizmu, či surrealizmu nemal nechať ujsť. Viaceré zdroje ho považujú za uzavretie tejto etapy. Hoci natočený až po vojne, v USA ako farebný zvukový film, v ktorom má váhu i hovorené slovo, zvoleným spôsobom plynutia deja a obrazovou štylizáciou, pripomína práve spomenutú éru. (29.05.2006)

Ono by to samo o sobě bylo asi spíše za 4, ale s naprosto klidným svědomím hodnotím plnou palbou verzi které elektroswingová formace The Real Tuesday Weld ušila na míru novou zvukovo-hudební stopu.. Původní audiostpa je totiž dnes už tak rozladěná, že vlastně kazí dojem.. Navíc surrealisté se svým dost rozpačitým postojem k hudbě (jako prostředku vyjádření svých ideí) zde, v kontrastu k vizuální stránce, uchopili hudební složku dost jalově (nic proti Cageovi a spol, ale předvedli víceméně dobový standard) a jsem skoro přesvědčený, že Richter a spol. by ocenili a rádi přijali tuhle novou audiostopu, která dodává jejich práci novou, živou dynamiku ve které nechybí napětí ani humor(hravost). Tahle nová souhra zvuku a obrazu navíc jasně demonstruje jak nadčasový film to je... Komu to i přesto trhá žíly, ten by si měl uvědomit, že surrealisté se svými kolážemi, nalezenými předměty, atd mají z podstaty dost specifický pohled na nedotknutelnost uměleckého artefaktu.. (17.03.2020)