Svatá hora

Svatá hora je pro většinu lidí asi těžko uchopitelný a nestravitelný film. Příběh zde nehraje roli a ani postavy a mluvené slovo. Slova spíše v některých momentech ilustrují a vedou jako mistr svého žáka. Filmový jazyk tak představuje spíše obraz, který je scénu od scény natlakovaný esoterickým symbolismem, což je hlavní podstata tohoto díla. Ale má v sobě obsaženo i něco z historické a politické mapy, resp. kritiku a ironizaci těchto témat. Jodorowsky prohlásil, že "žádá od filmu to, co většina Severoameričanů žádá od psychedelických drog" a výsledek je velmi osobitý. Na druhou stranu bych řekl, že ale většinu popcornového osazenstva začne velmi brzo nudit a svou groteskností či absurditou dožene tyto diváky k dojmu, že se jedná o "neskutečnou blbost" či "nechutnou frašku". Což na jednu stranu chápu, spousta scén tak může povrchně působit, ale nejdřív je nutné celý snímek vstřebat a zamyslet se, co vůbec autor chtěl sdělit, protože si myslím, že umělec tohoto kalibru nemá potřebu jen "exhibovat". Viz závěrečná tečka je po čertech krásně všeříkající finále. Na film se ani nedá koukat jako na běžný film, je spíše sám o sobě meditací a konfrontací se surrealismem a klade si za cíl pomocí šokantních scén, monologů a symbolismu otevřít divákovi oči či docílit změnu vědomí. Ne každý se ale opravdu tomuto filmu bude chtít otevřít a dokoukat ho, což je jediné mínus, ale jinak musím panu Jodorowskymu vskutku zatleskat! (24.12.2013)

Marný pokus aspoň o vzdálené popsání obsahu, pokud možno bez spoilerování: První třetina je naprosto okouzlující, plná barev, nečekaných scén, šokujících i jakože-šokujících záběrů a satirizujících výjevů. Co proto zde dostává zejména církev, nebo spíš okázalé projevy zbožnosti typické pro Jižní Ameriku (výroba Kristů, biskup s Kristem v posteli, "dívky" na mši atd.). Pak se "hrdina" dostane k "Mistrovi" a objeví se nové postavy. Děj zpomalí, začne se dlouze vysvětlovat, obraz najednou hlavně ilustruje text a film se lokalizuje v čase - občas až příliš adresné ironizování soudobé morálky, politiky apod. (ne, že by něco z toho nezůstalo dodnes aktuální). Základní znalosti alchymie, astrologie a mystiky hlavně v téhle části nejspíš dost zjednoduší čtení příběhové linie a pomohou vychutnávat početné obrazové žertíky. Třetí část se naštěstí zase rozběhne trochu barvitěji - skupinka postav se vydá na cestu ke Svaté hoře. Je třeba projít mnoha očistnými procesy (dojde na scénky absurditou občas připomínající Monty Pythony a občas šokující surrealistickým (rozhodně by stálo za to porovnat film s předlohou, i když René Daumal a Le Grand Jeu souvisí se surrealismem jen velmi volně) dnes už spíš staromilsky působícím stylem - už ten repertoár snů (nebo snad traumat?) několika postav ke konci filmu), aby nám všem na závěr mohl být "stržený závoj z očí" - velmi žertovným způsobem, bourajícím dosavadní iluze, ale v rámci "děje" vlastně zcela zákonitým. Je velmi dobře, že existují i takové filmy (kdy film sám není cílem ale pouhým prostředkem vyjádření), i když si moc nedovedu představit, že by něco podobného mohlo vzniknout i dnes. Nejspíš by na to autor nikdy nesehnal peníze a určitě by ho v půlce natáčení (asi i dřív, viz leguáni vs žáby) zlynčovali ochránci zvířat, kterých se ve filmu objevuje hojné množství (zvířat, ne ochránců) a s některými opravdu není zacházeno moc hezky (na druhou stranu nutno uznat, že do lidí se tu střílí mnohem častěji, ale ochránci lidských práv ve filmu zatím nejsou tak vlivní). Doporučení: nebrat to, co vidíme, až tak vážně – viz taky motto v úvodu autorova životopisu. (04.12.2012)

tento "ulet" mozem len velmi tazko realne ohodnotit. vizualne orgie sice nabazili moje oci, uzival som si tisice roznych umeleckych obrazov, ale celkova pointa ma viacmenej nechala chladnym.. stopaz je niekedy na nevydrzanie a aj ked som sa ani sekundu vyslovene nenudil, tesil som sa na zaverecne titulky. mis mas, ktory urcite privedie orgazmus umeleckym fanuskom, zial mna to aj napriek sirokemu spektru chuti minulo tak, ze neviem ci je to na odpad ci na styri.. (17.10.2007)

V sekundární literatuře a v populárních internetových článcích (včetně wikipedia.org a imdb.com) se často uvádí, že Jodorowskeho Svatá hora je adaptací nedokončeného románu Reného Daumala Hora Analogie: Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických. Pokud by náhodou někdo hodlal přistoupit k tomuto filmu s tímto poznatkem a zvědavostí, jak lze Daumalův text vizualizovat (jako tomu bylo i v mém případě), je mou morální povinností varovat ctěné filmové obecenstvo: Není tomu tak, je to mýtus. Jodorowskeho a Daumalova díla jsou umělecky, ideově, obsahově atp. zcela jiná a styčné body, které lze v obou dílech vystopovat (hlavní vůdcovská postava & motiv hory), jsou zasazeny do naprosto odlišných kontextů. Daumalův otec Pierre Sogol určitě není Jodorowského alchymista, za výstupem na horu jsou odlišné motivace... Možná Jodorowsky v Hoře Analogie našel nějakou prvotní inspiraci, ale pak se vydal svou vlastní cestou. To nicméně nijak nesnižuje kvality obou děl. A pokud jde přímo o Svatou horu...: Vynikající! (26.11.2018)

V jednu chvíli jsem si říkal, že se tento výtvor absolutně nedá hodnotit, nicméně když jsem dal Mezihře a Andaluskému psovi pět hvězd, těžko sem mohu vložit jiné hodnocení. Podobně jako u Mazací hlavy (kde to přiznal i sám Lynch) neexistuje jednotná interpretace, příběh je neschopen jakéhokoli převyprávění - obsahuje mnoho uměleckých, politických či emperických vlivů, postupem času se mi Jodorowského opus magnum asi nejvíce vykrystalizoval jako na orwellovská utopie, která kritizuje podobným stylem jako Šlépěje Jakuba Demla - věřím, že českému spisovateli s povahou Mrzouta ze Šmoulů by dílo padlo do oka. Nacházím zde reflexe květinové revoluce, hnutí hippies, fašistického Německa, vojenské diktatury, kubánské politiky, mayské kultury, vykládání karet, hinduismu, křesťanství, experimentální erotiky a samozřejmě nesmí chybět synagoga s kulisami podobnými těmi ze Studia Kamarád či Kuřátek. Stejně tak přemýšlím nad tím, co všechno Alejandro viděl či četl - chtěl bych být v biografu a sedět mezi Kubrickem a Lynchem, zajímaly by mě glosy Buňuela, Felliniho nebo Argenta, určitě se zde inspirovali také pánové Tarantino, Tsukamoto nebo Vorel (trpaslík kouřící THC), během projekce také padla jména typu Breton, Beckett, Klíma, Dalí, Munch... a aby toho nebylo málo, některé situace jakoby pan režisér konsultoval s Monty Pythony či Milošem Macourkem. Celé to ale není nějaký sled nesouvisejících scének, kdy by si tvůrce říkal - "tak, a teď slepím kanagonem brýle s mixérem a budu to považovat za umění", film obsahuje základní dějovou linku a je syntetický v duchu základní definice filmu. Ač gradace v závěru trochu zvolní, je i tak užitečné sledovat každé políčko, jelikož, jak už jsem naznačil rozsáhlým výčtem jmen výše, každou chvíli se mění vnímání celku jako takového. Stejně bych se vyjádřil o závěrečné pointě, která převrací smysl uplynulých dvou hodin. Občas jsem si tedy nebyl jist, co s tím, ale už od circa páté až desáté minuty filmu mám jasno, že od této chvíle budu místo "Co to je?" říkat "Svatá horo!" - tak výrazně se vryl tento chilský tvůrce do mé paměti. P.S. Nevěřím, že Tetsuo nastavenou laťku překoná. (22.05.2010)