Landscape of My Heart
Obsahy(1)
Film tematicky navazuje na předchozí autobiografický Němcův film "Noční hovory s matkou" (2001) i jeho první celovečerní film "Démanty noci" (1964). Je osobní zkušeností a virtuální fantazií Jana Němce: Co se odehrává ve vědomí a podvědomí člověka během narkózy při mnohahodinové operaci srdce? Existuje tunel bezvědomí? Proč právě přilétává do Prahy George W.Bush? Bezmocná ruka se snaží dohmátnout reality...
Malíř Edvard Munch obrazem "Výkřik" (1893) posunul malířství: zobrazil neviditelné, úzkost z moderního světa. "Krajina mého srdce" (2004) nás inventivní vizuální technologií provází cestou mezi životem a smrtí.
"Ještě je tu místo pro jednoho". - To byla věta z dávného hororového filmu Přízraky noci. Vybavila se mi, když ráno, ve tmě po nádvoří nemocnice, mě zřízenec převážel na nemocniční sál. Ve dveřích jsem si všiml jeho tváře a byla stejná jako tvář jednoho z účinkujících v mém filmu, před mnoha a mnoha lety, který jsem točil ve stejné nemocnici. Ta tvář z toho filmu byla podobná jako tvář toho zřízence, a ten člověk ve filmu byl takový smrťák, úchyl, který mě řikal: "Rejžo, v márnici máme pěkný holky, možná, že bysme si s nima mohli pohrát.. To byla vlastně poslední tvář, kterou jsem si vybavil před tím, než jsem se dostal do narkózy."
V roce 1968 jsme společně s Václavem Havlem napsali scénář pro film "Heart Beat". Byla to taková černá krvavá komedie o tom, jak ti nejmocnější v tomto světě, když mají potíže se srdcem, nechávají zabít silné mladé muže i ženy, aby pak použili jejich srdcí. Jak říká český klasik - karta se obrátila, řeklo prase a vrazilo nůž do řezníka. Po mnoha letech se Václav Havel stal členem klubu těch privilegovaných, měl k dispozici nejlepší lékaře, veškerou péči a já, když mě vezli sanitou z nemocnice Na Homolce do IKEMu v Krči, jsem si přidržoval masku kyslíkového přístroje zcela bez protekce, bez nějakých privilegií, tak mi ten saniťák řekl: "Vykašli se na to, my v té bombě stejně žádný kyslík nemáme". (oficiální text distributora)
(více)Recenze (11)
Skutečně zvláštní koláž výjevů, ruchů, zvuků a čtených textů, např. hned v úvodu střídání scén z příletu Bushe a z IKEMu, nabízejících mnohé možnosti řešení, názorů, ale přece jen i přes malou stopáž 62 minut překombinované, nesoudružné a zmatené, těžko se v tom orientovat a vybírat, co asi chtěl autor říci, a zda vůbec něco říci chtěl. ()
Hrozná sračka. Trvám na tom, že takovou spatlaninu, složenou z náhodně poskládaných, většinou velmi zpomalených záběrů, které dodává intelektuální "hloubku" roztřesená, rozostřená kamera a občasná černá pracka šahající přes plátno, nemluvě o "dramatickém" režisérově komentáři, bych dokázala natočit taky. Ještě, že se mi na video nahrálo jen asi tak prvních dvacet minut, pro to, abych si udělala obrázek, to bohatě stačilo a aspoň jsem u toho nemusela trpět přes hodinu. ()
Naprosto ojedinělé dílo. Krásně natočené. Experimentální zcela dokonale vystihuje tento film. Němec velmi citlivě popisuje své zážitky a pocity. To vše prokládá osobními záběry, kterým rozumí především režisér. Náhodně poskládané, většinou velmi zpomalené záběry, které dodávají intelektuální "hloubku" roztřesená, rozostřená kamera a občasná černá pracka šahající přes plátno - a není právě tohle to, co se mi v tom filmu líbilo? Ano! Dokázal by to natočit každý, opravdu? Ne! Němec je génius a natočil především dílo, které adresoval sám sobě. Zřejmě se také snažil vyrovnat s vlastní minulost a zúročit všechny své životní zážitky. Posunout se tímto filmem k dalším projektům a načerpat novou inspiraci. Ohmatat si nové technologické prostředky a zjistit, co všechno je obecenstvo schopné přijmout. Naléhavá hudba (jakoby tlukot srdce) doplňující záběry srdce jsou pobuřující a donutili mě zavírat oči. Jenže pak jsem si uvědomil, že jsou to záběry denní reality. Reality, kterou si nepřipouštím a je těžké si to připustit. Toto dílo mě donutilo přemýšlet i nad těmito otázkami. ()
Pane Němče, ta stopáž! Kdyby se to radikálně prostříhalo asi na polovinu, byla by to jednoznačně pětihvězdičková záležitost. Pocity člověka v narkóze při transplantaci srdce, člověka, který přichází o to nejvlastnější, o část svého těla a nejdůležitější orgán. Jo, chápu to - i tu ruku šmátrající po obraze, jako by se režisér svých vzpomínek, krajiny svého srdce, chtěl dotknout nejen obrazně. Moc se mi to líbilo, ale nemůžu dát ani čtyři, protože dívat se asi půl hodiny na transplantaci srdce a pak další na pohupující se zadky a pupíky mladých dívek za chvíli omrzí, ať je to ze začátku sebezajímavější. ()
Němec je příkladem umělce, který si ve vztahu k umění nikdy nevybíral a ani nevybírá lehké cesty. --- Krajina je komplikovaným filmovým tvarem, jakýmsi záznamem, nazřením stavu člověka, který se nachází pod narkózou při operaci srdce. Stejně jako v případě Nočních hovorů film nese autobiografické rysy. Těžko to nazvat surrealismem, na to není Němec nijak programově důsledný. Spíše tříšť obrazů, svébytná koláž, která nenabízí nějaké pevnější racionální uchopení. Rozumějte: uchopení slovy-jazykem. Jen síla obrazu. I když se tu a tam objevují skuliny, kterými prosvětlují významy. Němec se zběsilou vášní prokletého básníka vytvořil své Iluminace. --- Na jedné straně úchvatná poezie, na druhé straně akt potvrzení vlastní existence. ()
Reklama