101

V osmdesátých letech jsme se s depešáky s nezájmem minuli, ale o dvacet let později se něco změnilo. Tedy z jejich strany to nebylo, stále mne ignorují, ale mě z nějakého neznámého důvodu začali bavit. Nestal se však ze mne jejich nekritický fanda, který by dával bůra čemukoliv, kde se kapela objeví. V tomto případě tři hvězdy znamenají 60%, což je přibližná doba, po kterou hrála hudba. Bez hudby jsem se prostě v některých pasážích solidně ponudil. Jakýkoli zaznamenaný koncert DM zkrátka považuji za lepší než je tento dokument. (19.11.2013)

Z jedné strany skupina a nahodilé momentky ze zákulisí turné. Z druhé zase bezstarostná parta výstředních mladých lidí a jejich ztřeštěná cesta přes Spojené státy na 101 a finální koncert turné. To celé rámované živými vystoupeními kapely. Myslím, že nešlo o nejšťastněji zvolený koncept. Dokument často vyznívá bezradně, je vlečen odnikud nikam a při vybraném pojetí ho trápí zejména přepálená stopáž. Zase je ale fajn, že člověk může načichnout ryzí atmosféru dekadentních osmdesátek - ve vší jejich trapnosti, ale i rozverné hravosti. Nakonec je to ale vždy jen hudba, která obhajuje právo dokumentu na jeho holou existenci. (19.11.2011)

Zeny si asi malokedy praju, aby boli starsie. Ked som vsak videla prvykrat tento zaznam z Rose Bowl, tak to bola prva myslienka, co mi napadla. V tom case som si este viac-menej cucala palec na nohe (uz menej ako viac nastastie), ale paneboze ako strasne by som chcela mat vtedy tolko co teraz, nevahala by som ani minutu a bola by som v tom dave, to musela byt taka atmosfera ze zazit a zomriet. Ale aj takto to ma svoje caro a je to nehorazne silne. Pri 101, aj napriek tomu ze je to len zaznam, som si presla milion emociami, strhol ma uz samotny brutalny nastup (Pimpf), pousmiala som sa, ked na mna (!) Gahan zmurkol pri Behind the wheel, poplakala si pri Blasphemous rumours a pri Somebody som asi ani nedychala. Nastastie som medzitym zazila DM nazivo viackrat a zakazdym ma to len utvrdilo, ze niet lepsej kapely. Jasne, existuje mnozstvo uzasnych songov (75 % z toho 80th, po 10 % soundtracky a 90th a 5 % cokolvek ine), ale DM su pre mna proste jediny, od ktorych sa mi paci cela kompletka a pri ktorych hudbe zazivam emocne to, co pri nikom inom. (02.04.2014)

V osmdesátým devátým jsem se narodila, takže na rozdíl od zdejších top komentátorů jsem prostě ještě fanynka ani bejt nemohla:-D O asi šestnáct let později jsem si je poprvý pustila,o zhruba osmnáct let později jsem je z nepochopitelnýho důvodu zahrabala na dno šuplíku. Hádám, že jsem na ně ještě nebyla dost zralá, nevim:-D Před rokem jsem je vatáhla z dávno zapomenutýho šuplíku a strnula jsem šokem, proč mi pro všechny bohy tohle leží na dně šuplíku:-D Tolik k tomu, jak si tu hezky navzájem vyprávíme svou depešáckou historii:-D Film byl v zákulisních záběrech boží, v koncertních záběrech taky, ale ta story s fanouškama, na tom pro mě bylo zajímavý asi jen sledování tý módy:-D Po tom koncertě se 17 tisíci si jen marně snažim představit, jak musí vypadat těch 50 tisíc, já na větším koncertě zatim nebyla, tak je to pro mě trochu šílená představa:-D (24.02.2014)

V březnu roku 1988 se v Praze náhodou objevili Depeche Mode. Proč náhodou, protože původně měl vystoupit Chris Norman ze skupiny Smokie, který onemocněl a koncert zrušil. Jako náhradu nabídl Normanův manažer Depeche Mode. A tak se do Sportovní haly v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka sešlo 13000 fanoušků DM. Lístek stál 150 korun. O lístky byl velký zájem, prý až čtvrt milionu, koncert se uskutečnil 11.3.1988, tzn. tří měsíce před legendárním 101. koncertem ,který je dokumentem o kapele,ale i jejich fanoušcích,kteři s nimi projíždějí skrz USA na jejich turné Music for the Masses Tour, doplněn písněmi z tohoto turné v USA.Písně nejsou jen z legendárního koncertu z Passadeny Rose, ale je to mix sestřihů z různých míst turné.Za mě 100% i když jsem tam nebyl. (30.10.2020)