Tokio X erotika

Takahisa Zeze je jedním ze čtyř režisérů, kteří v Japonsku vešli do povědomí publika jako šitennó (čtyři nebeští králové; na Západě v rámci snahy upozornit na jejich nonkonformitu uvádění jako Four Devils - čtyři ďáblové). Čistě propagační označení pro programově nejednotné tvůrce dále zahrnuje Kazuhira Sana, Hisajasua Satóa a Tošikiho Satóa, kteří na konci 80. let vytvořili své první snímky pro firmu Kokuei (Hisajasu Sató debutoval již v roce 1985, ostatní o čtyři roky později). Jelikož se očekávalo, že se vlivem celkového poklesu produkce v japonské kinematografii pinku průmysl brzy položí, přistupovali tito filmaři k formátu jako platformě pro osobitá autorská díla, kde si dělali, co se jim zlíbí. Jejich mateřská firma to podporovala a následně filmy uváděla paralelně do pinku i artových kin. Šitennó se prosadili i mimo sféru erotických snímků, ale na rozdíl od řady jiných, kteří se po začátcích v erotice etablovali jako uznávané osobnosti mainstreamu (např. Masajuki Suó a Jódžiró Takita) či autorské branže (např. Rjúiči Hiroki a Kijoši Kurosawa), se k pinku pravidelně vrací. Zeze se od svých třech kolegů liší jednak tím, že to z kariérního hlediska dotáhl nejdále. V roce 2003 režíroval studiový blockbuster Moon Child a letos získal dvě ceny na Berlinale za film Heaven's Story (2010). Současně je z hlediska prosazování autorské linie v pinku považovaný za nejambicióznějšího filmaře, což koresponduje s faktem, že mu Kokuei dávala k dispozici větší finanční prostředky, než bývá v branži obvyklé, aby mohl realizovat své osobité vize. Tokio X erotika sice nepatří k Zezeho nejoslavovanějším počinům, ale představuje v rámci jeho filmografie i z hlediska kategorie pinku ojedinělý projekt. Jedná se o první pinku točené na digitální kameru. Odtažité dlouhé záběry typické pro autorovy ostatní snímky vystřídaly intimně blízké záběry, jež kopírují reportážní styl dobových snímků okouzlených volností a bezprostředností nové technologie. Stejně jako v režisérových jiných filmech i zde vyprávění vychází z reálné násilné události, ale využívá ji jako půdorys pro osobitou kontemplaci o lidských vztazích a osamění v Japonsku na přelomu milénia. - Jiří Flígl (Letní filmová škola)