Stereo

pozor, toto je art! mladý cronenberg (na svoj vek!) urobil zaujímavý prienik žánrov (formálne aj obsahovo): experimentálny sci-fi dokument o telepatii a sexualite. čiernobiele, nemé, iba s komentármi... vedcov? samotných uchádzačov? geniálna lokácia, ktorá hrá sama za seba a osebe... cronenberg si robil sám kameru, strih, scenár, produkciu aj réžiu... a na ten vek a na takéto sústo je to výkon hodný uznania...zaujímavý počin hodný pozornosti i uznania, ktorý však (pozor) môže človeka miasť či dokonca až nudiť, lebo (zakončím to rovnakým tvrdením, ako som začal): toto je umenie! (11.10.2013)

Pokud Crimes of the Future byly zdlouhavé, nudné, dějově rozbředlé a až přehnaně pseudointelektuální, tak pro Stereo to platí dvojnásob. Zaujalo mě jen pár pronesených myšlenek, jinak se jednalo o hodinu utrpení. Tohle je opravdu obsahově prázdný film, Cronenberg prostě neměl mnoho, co sdělit. Myšlenky v jeho celovečerní prvotině by se daly shrnout v 10 minutovém kraťasu. Jediná pozitivní věc na mém filmovém zážitku byla, že jsem film viděl v příjemné atmosféře pražské výstavy Cronenberg Evolution. 2/10 (24.07.2016)

Hneď prvý záber filmu pripomenul famóznu stavbu Prírodovedeckej fakulty Univezity Komenského v Bratislave a následné zábery z interiérov tento dojem potvrdili. Slovenský architekt Vladimír Dedeček svojim dielom nadviazal a zároveň rozvinul mestské Le Corbusierove utópie. Teoretička architektúry Monika Mitašová: "Dedečkova labyrintistická organizácia zodpovedá jednak tomu, že vytvára montáže a asambláže priestorov, niektoré zhromaždí a opakuje a niektoré vkladá do seba a tým dostáva tú labyrintovú štruktúru. Labyrint pluralizuje a jednotne organizovaný priestor, dáva vám bytostne na výber a dokonca aj keď blúdite a cítite sa byť väzeň aj tak máte neobmedzené možnosti.". Neobmedzené možnosti mal pri spojení výnimočného architektonického priestoru s kvázi dokumentom, zachytávajúcom priebeh vedeckého telepatického pokusu, aj režisér David Croinenberg. Žiaľ nevyužil ich. Výsledkom je preto len ťažko usledovateľná, nezúčastnene a odťažito komentovaná hodina telepatického ticha. Ticha, pretože telepatiu v ňom nie je možné ani jasnejšie vidieť, ani v rámci vysvetľovacieho komentára uchopiť. Stratila sa kdesi v čiernobielo predstavených fascinujúcich priestoroch a zachytení neuchopiteľne sa tváriacich tvárí a správania sa protagonistov. (27.08.2020)

Jako pardon, ale na to, abych dokázal šířit depresi na ostatní lidské objekty kolem sebe, přece nepotřebuju žádné falešné telepatické (schizofrenní) já, natož vůbec nějakou telepatii, že ano, to zvládnu sám…Teď však vážně. Stereo je velmi náročný film bez zvuku, slyšet lze pouze hlas vypravěče/ů. Což v kombinaci s tím, že snímku musíte věnovat maximální pozornost, tedy komentáři, který je odříkáván nanejvýš monotónně a se spoustou odborných výrazů, znamená, že se stává Cronenbergův počin velmi těžko sledovatelným, pro některé diváky dokonce úplně nekoukatelným. Až si člověk říká, že tvůrci zřejmě chtěli publikum znechutit do takové míry, aby film dodívali jenom ti nejodolnější či nejtrpělivější. A přestože jsem se vehementně maximálně soustředil, několik myšlenek/scén, či v lepším případě pouze vět/záběrů jsem i při té nejlepší vůli nepobral, alespoň na poprvé ne (tedy bez toho, abych si scénu pustil znovu, díky čemuž vidím promítání Sterea v kině jako značně problematické). Přitom je tento film velmi podnětný a má spoustu zajímavých myšlenek. Prozatím celkově slabší 4*, zřejmě to bude chtít v budoucnu další projekci. A ponaučení? „Normální“ jsou jenom bisexuálové (omnisexuálové)! (08.08.2013)

Asi tak, nasledujícím Zločinům budoucnosti jsem sice dal jen silné 3 hvězdičky kvůli pár nudnějším nataženým scénám a náhlému utnutí na konci, ale dost mě fascinovaly svou minimalistickou atmosférou, výtvarní stránkou a více nápady. Tak jsem se rozhodl podívat se i na Stereo a uvidět tak od Davida Cronenberga jeho prvotinu. Už tady se plně objevují různé prvky typické pre další tvorbu pana režiséra a chvíli jsem měl pocit, že koukám na jakousi černobílou variaci právě Zločinů budoucnosti a sleduji snad stejnou budovu a stejné chodby, zároveň mě však tohle skoro ničím kromě černobílé kamery oslovit nedokázalo. Stereo nemá v sobě totiž žádnou atmosféru či napětí, nevyskytuje se tu jediný dialog, žádná hudba, jenom dlouhé němé záběry na různě nevšední úchylky ve jménu telepatie (a na stejně dlouhou přípravu na jejich provádění), občas doplněné o komentář vypravěče. Ačkoliv Cronenberga jako režiséra uznávám stejně jako třeba Jima Jarmusche, u obou jsem se jejich výsostně experimentálním debutem prokousával velice obtížně, s minimálním přínosem a ani tady nejsem po skončení schopen udělit víc, než jednu milostnou hvězdičku. Snaha být za každou cenu odlišný od úplně všeho a všech ostatních se i tady pro mě totálně minula s jakýmkoliv pozitivním účinkem. [30%] (21.11.2022)