Marie Antoinetta

Moje milovana Sofia opet nezklamala. Ano, nejsme svedky takovych svezich napadu jako v pripade jejich dvou predeslych filmu, ale opet je nam tu predlozen velky film, ktery se vymyka soucasne bezne produkci. Jen se mi dle komentaru zda, ze hlavne od muzskeho publika zustava trochu nepochopen. Tento film neni od toho, aby nas nejak poucoval, aby nam daval velka poselstvi ci aby nam daval pricinu premyslet nad velkymi dejinnymi udalostmi. Sofia je zena a jejimi hrdinkami jsou zeny, v tomto pripade jedna historicky vyjimecna, ovsem svoji podstatou stejna jako vsechny ostatni. Zena, ktera byla vychovavana pro vyssi principy, nez mohli zazit a chapat jeji vrstevnice, ale ktera pochopitelne touzila i po obycejnych vecech, jako kazda jina zena. Zobrazena "nuda ve Versailles" nema vzbuzovat soucit ci snad odpor k lepsi spolecnosti. Tato nuda je privilegium a zaroven dan za zodpovednost, kterou vedouci vrstva spolecnosti nesly na svych bedrech (a kterou v ocich svych poddanych dane doby nezvladli, ale to je jiz jiny pribeh, ktery ani Sofia nechtela resit, jen taktne naznacila, ze historicka pravda asi neni uplne pravdiva). Stejne tak je lacine odsuzovat dobove ritualy jako "smesne", kazda doba a kazde spolecenstvi ma sve ritualy - jeste za prvni republiky studenti museli cekat povinnych 15 minut na prichod prednasejiciho, z cehoz plyne uslovi akademicka ctvrthodinka... Sofie skvele klade jeden obraz za druhym, s citlivosti ji vlastni. Velky pocet a delka scen, v nichz M.A. nepromluvi je drazdivy a prispiva k jakemusi nevyrcenemu napeti ve filmu, stejne jako sceny v nichz programove uriceny posel ci sluha oznamuje nejakou velikou dejinnou udalost. A zaverecny part, kdy plebejska rebelie se dostavi az do Versailles, je navysost sklicujici, ovsem stejne citlive davkovany, jako kazdy jiny aspekt tohoto snimku. Pripojil bych se snad jen castecne ke kritice soundtracku - klasicke melodie v kombinaci s modernimi nepusobi prekvapive extra rusive, i kdyz par jich ubrat by neskodilo (hlavne ve scene na maskarnim bale a v nasledujici scene pri jizde v kocare pusobi opravdu nevhodne). To je snad jedina vytka tomuto skvelemu snimku, uz ted se tesim na dalsi projekt teto slecny, ktera je dle meho nazoru jednim z nejtalentovanejsich reziseru nasi doby. (06.01.2007)

Let Them Eat Cake. Marie Antoinette není komorní historické drama, ale navýsost stylizované vyprávění o niterných pocitech svým způsobem osamělé ženy, která měla tu smůlu, že se musela v 15 vdávat, aby porodila královského potomka a v 19 se stala královnou. Stejně jako hlavní hrdinka stojí mezi "úředními" povinnostmi a svými touhami, stojí tento film na přehnaně pompézních a kýčovitých scénách plných pudrů a pochutin na jedné straně a velice niternými scénami nevyřčené vášně a smutku na straně druhé. To platí i o chytře zvoleném soundtracku, v kterém vedle sebe dokonale koexistuje klasická hudba vedle té modernější, rockové. Kirsten Dunstová nebyla od dob Smrti panen lepší a i když Sofia Coppola svůj malý velký film Ztraceno v překladu už asi nepřekoná, Marií Antoinettou potvrzuje své postavení jedné z nejzajímavějších režisérek vůbec - akorát růžové kalhotky zde vystřídaly růžové dortíky a šatičky, jinými slovy: Marie Antoinetta je další óda na ženskou neschopnost dospět. :) Sofia Coppoová se stává současným Antonionim a Marie Antoinette je její Identifikací ženy. (04.02.2007)

M.A. není zklamáním, ale ve srovnání s předešlými dvěma bijáky Sofie Coppolové asi bohužel neobstojí. Marie Antoinette je silná jako intimní pohled na život ženy, která si musela vzít člověka, jehož jí vybral někdo jiný, a která musela otěhotnět, aby splnila nároky na ní kladené. Coppolová zručně inscenuje často až směšné dobové rituály, nechává nám nahlédnout pod pokličku královského života, který i přes materiální přebytek nemusel znamenat štěstí. Emoce hlavní hrdinky jsou vylíčeny skvěle, tak jak to Coppolová umí, nemůžu si ale pomoci, současná hudba se sem nehodí. Nepřijde mi to ani inspirativní, ani provokativní, jen zbytečné a rozptylující. Snad v jednom momentě mě tenhle přístup zaujal - a to když na minutu spustili The Strokes. M.A. je místy maličko zdlouhavá, možná trošku chladná, ale určitě nenudí. Uvidíme, jaký dojem budu mít z druhého zhlédnutí. To si ale nechám na velké plátno. P.S. Viděno z DVD screeneru. (09.12.2006)

Marie Antoinette byla Sofii Coppola inspirací. Mě - pokud bych stavěla jen na právě viděném - by jí nebyla. Přes záplavy šatů (famózní práce Mileny Canonero) a tisíc plus jednu jahodu na dortu jsem tu osobnost málem prošvihla. Náznaky byly, ale prostor, který se věnoval opulenci, je přebil. A když konečně začal film dostávat dramatický spád a charaktery hloubku, tak skončil. Kdyby ho tak natočil třeba Forman, říkala jsem si, ale to by pak možná ztratil tu půvabnou čistotu a průzračnost, které jako společný rys Sofia svým filmům dává. (09.03.2007)

Docela prijemny prekvapeni. Sofia se nesnazi o nejaky hutny historicky drama a i kdyz jsme v 18. stoleti, celej film pusobi zive, svizne a moderne. Velkej podil ma na tom samozrejme hlavni postava, ktera jde od vecirku k vecirku a furt se jen bavi a Dunst ji zahrala docela presvedcive. No a mozna jeste vetsi podil na tom ma svizna a chytlava hudba. Proste se nic moc neresi, film svizne odsejpa, obcas je to navic docela slusna komedie a krome uz zmineny Dunst tu je fajn obsazeni. Akorat ke konci uz to zacne drobet ztracet dech, to kdyz se Sofia snazi ukazat i nejaky dramatictejsi okamziky a revoluci, jenze to uz pusobi tak trochu navic, protoze do samotnyho konce zivot Antoinetty nevidime a tak je film takovej proste useklej. Ale celkove fakt povedena a zabavna historicka podivana. (25.11.2009)