Kousek nebe

Já nevím, ale všechny český vězeňský filmy mi přijdou stejný! Všechny mi přijdou skvělý a tenhle to jenom potvrdil! Akorát to bylo moc krátký a všechno tam bylo moc narychlo! Mohlo tam bejt mnohem víc vězeňskejch příhod a více rozvyprávěná minulost vězňů! Tohle je na vězeňskejch filmech a knihách totiž to nejlepší! Proto tak miluju sérii Přítelkyně z domu smutku a knihu Motýlek! Herecky to bylo zvládnuté na jedničku (Pauhofová je hrozně příjemná na pohled), ale chtělo to prostě z toho udělat větší film! (29.05.2006)

Nádherný komorní (téměř televizní) snímek z období vězeňského pekla 50. let, svou atmosférou velmi připomínající seriál Přítelkyně z domu smutku (za předlohou stojí význačný představitel spisovatelů - bývalých politických vězňů Jiří Stránský). To, že je především snímkem místy až lyricky milostným, je v tomhle případě ku prospěchu věci - zrůdnost komunistické zlovůle a mezní ukotvení doby vystoupí až jakoby z druhého plánu filmu, leč s o to větší silou... Prvé záběry sice exponují lokaci Pankrácké věznice a opakované vertikální švenky končící záběrem na pěticípou hvězdu sice asociují spíše silné dobové drama, ale jak se později ukáže, jsou spíše připomenutím dominující politické situace a expozicí samou o sobě. Brutalita a naturalistické scény se nekonají, vyprávění režiséra Petra Nikolaeva vévodí spíše zaostření na jednotlivé detaily a figurky muklovského světa, velmi osobitá drobnokresba prostředí a charakterů (zmiňovaná právě v seriálu Hynka Bočana), často i rozměr humorných stránek zobrazované dobové absurdity a především rozměr romantický. Celý film je postaven vlastně jen na těch několika okamžicích letmého setkání, několika pohledů, slov, motáků ústřední milenecké dvojice. Analogičtí Romeo, Julie a tma, milenci v tak mezní situaci a prostředí, že láska vlastně ani není možná... Je tu však onen symbolický kousek nebe (vertikální směr režisér Nikolaev cituje často - práce na střeše, ženy sídlí v horních patrech věznice, čím má Luboš lepší postavení, tím stoupá věznicí vzhůru...), nejenom symbol posmrtné naděje, ale i kousek otevřeného prostoru nad věznicí a v muklovské hlavě... Velmi silně pak působí a ve svém vyznění vystupuje z pozadí příběhu těch pár scén zobrazující skutečný stav věcí - scéna pozorování tajné popravy, scéna se psem... Milostná romance z padesátých let, je to až jakýsi oxymorón, ale ukazuje dobu z pohledu normálních lidí. Ta stylizovaná všednost a výrazová skromnost (pro Petra Nikolaeva v jeho režisérské práci zcela typická - vyjma Báječných let...) je možná stěžejní. Až překvapivě civilní herecké projevy, i okoukané herecké tváře zapadají do výrazu filmové řeči (narozdíl třeba od Bumerangu), nutno pochválit kameru a hudební složku. Filmy jako je Kousek nebe je zkrátka potřeba točit, slouží nám k národnímu sebeuvědomění a očištění od temných stránek minulosti. Ty stíny nevyženeme z kolektivní paměti jen tak, bude potřeba ještě mnoho podobných filmových a obecně uměleckých reflexí... (15.12.2007)

Petra Nikolaeva považuju za veskrze průměrného filmaře, u kterého můžu předem vyloučit, že by mě dostal do varu svým stylem a filmovými nápady. Přesto se mu povedlo jedinkrát zabodovat tak, že dostal čtyřhvězdičkovou nadílku. Pomáhá mu zasazení příběhu do nevlídných 50. let, námět politické perzekuce a romantický motiv lásky spoutané vězeňskými zdmi. I tady se ale nemůžu zbavit dojmu, že se z navozené situace a přítomnosti řady zajímavých vedlejších postav dalo vytěžit mnohem víc. Ale nešť - i tak Kousek nebe spolehlivě vyčnívá nad soudobou českou produkcí. Celkový dojem: 75 %. (12.05.2017)

Jsem rád za každý snímek, který ukazuje dobu temných 50. let. Tento film je dost dobrý, avšak nevím čím to je, ale téměř neznámý. Neproběhla kolem něho žádná komerce, možná i proto je tak nenápadný a komorně laděný. Opravdu to vypadá spíše jako televizní film, jak už tady někteří podotkli. Škoda jen, že se plně nevyužil potenciál, které toto téma vlastní. Určitě by se to dalo zpracovat ještě lépe a zajímavěji. Jinak chválím herce hlavní role - Jakuba Doubravu, je veliká škoda, že jsme ho dosud v jiném filmu (kromě tří televizních miniroliček) nemohli vidět. Snad dá o sobě v budoucnu ještě někdy vědět. (25.09.2011)

Malý, nenápadný film, který se vyloupne ze skořápky jako Popelčiny střevíčky. Takové mám rád. Jiří Stránský dělá svoji práci pořád stejně a vlastně pořád jinak. Skvělé oživení starého tématu a velice příjemný Pavel Zdeníček. Neokoukaná a netradiční romance. Stačí jedna věta na pozadí a divák ví, co chce autor sdělit. 90%. (07.03.2006)