Interview podle van Gogha

Minimalistická, dobře zrežírovaná a uspokojivě zahraná v podstatě divadelní jednoaktovka. Vzhledem k poctivosti autora i obou protagonistů, kterým se podařilo vysoké tempo a napětí udržet víceméně po celý vyměřený čas, nelze než ocenit. Nicméně pointa je i přes svou naléhavost a tragičnost pro poněkud vyčerpaného diváka určitým vysvobozením a po hodině a půl sledování vypjatého setkání dvou nešťastných lidí nemůže působit natolik šokujícím způsobem, který jí autor pravděpodobně přikládal. Hodnocení: 75%. (23.07.2010)

Predloha pro americkou predelavku se Siennou Miller a Stevem Buscemim. Amici to trochu prekopali, nekde ubrali, nekde pridali. Holandska verze je trochu syrovejsi oproti americke verzi, protoze je snimana digitalni kamerou. Dale konec ma holandska verze drsnejsi, ale americka verze je taky hodne povedena. Doporucuji obe :) . (09.10.2007)

Původně jsem se chtěl nejdřív podívat na americký remake, ale když filmový klub na čt2 vyrukoval s originálem, dostal ode mě přednost. Je to velmi zajímavé konverzační drama, u kterého se vaše sympatie každou chvíli přelévají buď k herečce nebo novináři, abyste nakonec zůstali znechuceni a pohrdali oběma. Přesto jsem byl trochu skeptický k chování reportéra, které mi nepřišlo moc uvěřitelné. Díky překvapivému závěru to ale ještě ty slabší 4* budou. (23.07.2010)

Intimní a intenzivní střet dvou osob: dospělého muže a mladé ženy, kterou silikonem vylepšená postava a druhořadé herectví rychle vyneslo do vybrané společnosti celebrit. --- Katja je klasický ženský predátor. Nedokáže a nechce milovat, chce vítězit. Její disciplínou je sex, a jde jí jen o to, aby ji každý muž chtěl, a ona pak mohla suverénně rozhodnout, zdali mu dá nebo nedá. --- Zde je vyprovokována faktem, že novinář Pierre je intelektuál, kterého kozaté hvězdičky valně nezajímají, a rovněž muž, který je schopen plnohodnotných citů. Utkávají se charaktery, mezi nimiž mír není možný: osoba milující a osoba prázdná, osoba živoucí a osoba závidějící, osoba v zásadě dobrá (trvám na tom, přestože se Pierre dopustil zločinu) a osoba zlá. --- Je to velmi dobře napsané a zahrané, ale vadí mi ten Pierrův zločin. Je do jeho osobnosti vložen neorganicky a účelově, jen aby autorovi poskytl materiál pro drsný a efektní konec. Jako takový je ale matoucí. Zlá žena přece ničí muže i tehdy - a především tehdy - když jsou podle obecných měřítek slušnosti docela nevinní. (18.08.2010)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)