Interview podle van Gogha

Úžasný snímek založen pouze a jen na konfrontaci dvou osob. Jakmile mi začaly být postavy postupem filmu představovány, uvědomovala jsem si, že vlastně vůbec nevím, co jsou zač, jakou hru spolu rozehráli, kdo z nich mluví pravdu, kdo lež, či jestli se v sobě tyto prvky navzájem mísí. Od začátku do konce jsem nebyla schopna odtrhnout oči od obrazovky. Konverzace Katji a Pierra je fenomenální a dynamická, skrývající v sobě důmyslné vyjasnění, které bude divákovi odhaleno až v samotném konci, s, jakoby špetkou ironie. Hlavní představitelé jsou ve svých charakterech přesvědčiví, zvláště Katja Schuurman (krásná to žena), jejíž postava stereotypní, průměrné a silikonové hvězdičky a herečky (doslova) padla šitá jako na míru. Jaká je vlastně ona a on? Opovrhují sebou, bojují spolu a zároveň se přitahují, protože každý z nich vidí špínu zabalenou v úhledně nachystané pravdě toho druhého. A dokáží ještě vůbec mluvit pravdu? Nebo je jejich profese naučily těm nejhorším lžím a manipulaci s druhými? Stal se pro ně život v přetvářce a neustálých lžích součástí jejich vlastní, špinavé pravdy? Čí pravda je zkaženější? Hra na kočku a na myš, z níž až do samotného závěru není jasné, kdo zaujímá jednotlivé pozice. Měla jsem pocit, že během děje neustále přeskakují mezi hlavními aktéry tak zběsile, až je v jejich hře sám divák polapen. Během této hry můžou být vítězové oba, ale na konci zůstane pouze jeden, ten nejlepší, který udělal (či n(z)ahrál?) dokonalé Interview... Filmy jako tento, odehrávající se pouze na jednom prostoru, či se dvěma postavami (John a Mary, Scény z manželského života nebo též Před úsvitem) stojí především na jednom základním a důležitém prvku, kterým jsou dialogy. Bez nich by to zkrátka nefungovalo. A v tomto případě to fungovalo naprosto excelentně. (23.07.2010)

Film islamským teroristom zavraždeného holandského režiséra je pôsobivým stretnutím dvoch životných stroskotancov. Film mi najviac pripomínal filmy Tape - svojou mininalistickosťou celý film je konverzačka v jednej izbe a svojou emocionalitou Kto sa bojí Virginie Woolfovej. Ide o interview soap herečky s politickým novinárom, ktorý by bol radšej pri odstupovaní holandskej vlády ako by robil toto interview. Rovnako daná herečka nie je dvakrát nadšená týmto rozhovorom a medzi dvojicou sa rozpútá pôsobivý konverzačný súboj s vydareným finále. Kvalitné herecké výkony sú dalšou devízou tohto filmu a už len kvôli tomuto filmu je Thea Van Gogha škoda. (28.01.2005)

Nebyť toho dosť prehnaného záveru, bolo by to u mňa aj za plný počet hviezd. Vynikajúca komorná dráma dvoch frustrovaných ľudí. Starnúceho politického novinára a mladej vychytenej herečky. Otázka znie, kto z koho. Ak sa však chcete dozvedieť kto sa stal víťazom musíte si pozrieť tento film, z môjho komentu sa to samozrejme nedozviete. 80% Videné v rámci Challange tour - 30 dní so svetovou kinematografiou. (07.10.2015)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)

Film o rozhovoru dvou lidí. Novinář, kterej by stokrát radši byl u pádu vlády, musí udělat rozhovor se silikonovou filmovou hvězdou. Je víc než jasný, že je z toho pořádně otrávenej. Ona přijede o hodinu později, on jak se ukáže, se na rozhovor nijak nepřipravil – začíná to pěkně. Začátek filmu je v pohodě, pak ale, asi v druhé třetině, zajímavost filmu upadá a navíc titulní postavy začnou občas z pusy vypouštět nepříliš věrohodný bláboly. Navíc to chílema působí až afektovaně. Naštěstí závěr vše napraví, kupodivu to má poentu. Pořád jsem si říkal, jak to skončí, jestli smířlivě, nebo jestli jeden druhýho přechčije, a jestli tak kdo koho. Je dobře, že jsem závěr neodhadl. Jak to dopadlo říkat nebudu, ale překvapil, čekal jsem trochu něco jinýho. (24.07.2010)