Interview podle van Gogha

Celých 85 minut jsem sledovala emocemi nabitý souboj mezi rozmazlenou, namyšlenou sexbombou se silikonovým zevnějškem a seriózním, inteligentním, citlivým novinářem. Hádky se střídaly se smírem a lichotkami, chvíli měl navrch jeden, chvíli druhý. Nikdy ale nebylo pochyb o tom, komu fandit. A pak přišlo posledních pár minut filmu a všechno bylo jinak. Jednoznačně intenzivní zážitek se šokujícím závěrem a skvělými hereckými výkony. (12.09.2007)

Původně jsem se chtěl nejdřív podívat na americký remake, ale když filmový klub na čt2 vyrukoval s originálem, dostal ode mě přednost. Je to velmi zajímavé konverzační drama, u kterého se vaše sympatie každou chvíli přelévají buď k herečce nebo novináři, abyste nakonec zůstali znechuceni a pohrdali oběma. Přesto jsem byl trochu skeptický k chování reportéra, které mi nepřišlo moc uvěřitelné. Díky překvapivému závěru to ale ještě ty slabší 4* budou. (23.07.2010)

Mám rád filmy, které se odehrávají celé v jedné místnosti nebo v jednom rozhovoru. Ale toto interview pro mě nebylo dostatečně uvěřitelné – že by spolu setrvávali v hovoru tak dlouho, zvlášť po tom "podařeném" začátku, že by se chtěli tomu druhému svěřovat navzdory tomu, jak se navzájem zraňují. Že by jim vůbec ta energie investovaná do zraňování stála za to, když jsou si naprosto cizími lidmi a vidí se poprvé. Nevím. Každopádně je zajímavé, jak se řada zdejších komentářů staví na stranu Pierra, že on je "dobrý" a Katja "zlá". Podle mě jsou jeden jako druhý... jen teda Pierre prakticky nedává najevo žádné city, má pořád ten stejný chladný obličej – to mi taky trochu vadilo. A taky mi nebylo po chuti to přebíjení se v jakési soutěži "kdo je větší chudák". Ale jak vidno, snímek ve mně vyvolal emoce a udržoval mě v průběžné zvědavosti, takže vlastně dobrý. :) Mimochodem, oba herci si ve filmu ponechali svá křestní jména a Katja Schuurman podstoupila zvětšení prsou nějakých sedm let před natáčením (a dodnes si ho nemůže vynachválit :). (03.03.2019)

To není interview, ale krutá bitva plná lstí a přetvářky, přičemž příměří jsou krátká a nejednoznačná … a síť lží a polopravd lze jen těžko rozplést. Na můj vkus snímek od samotného začátku zbytečně tlačí na pilu, takže sice mohu obdivovat herecké výkony obou hlavních protagonistů, ale zápletka včetně závěrečné pointy je pro mě až příliš absurdní a jen VELICE stěží uvěřitelná. (15.02.2011)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)