Biblické příběhy: Pavel z Tarsu

Zajímavý kontrast s filmem Svatý Petr (2005), kde zdejší představitel Pavla ztvárnil naopak Ježíše a kde některé scény proběhnou v obou filmech v podstatě paralelně. Jedná se tak trochu o cukrkandlovou podívanou, která nemá valnou výpovědní hodnotu historickou ani teologickou, ale pro určité laické seznámení s problematikou a dobovými reáliemi rodícího se křesťanství film může docela dobře posloužit. Pavel nebyl žádné ořezávátko a jeho životní příběh, jeho myšlenky a jeho odkaz je bezesporu oslovující a inspirující, ať už je člověk věřící či ne. (12.08.2021)

Ego sum civis Romanus, věta kterou mohl pronést jakýkoliv občan římský, jenž se cítil ohrožen, tím, že bude souzen podle jiného práva, ať už věřil v cokoli a užil jí ve druhém dílu i Pavel z Tarsu. Taková trošku agitka, ale moc pěkně a líbivě natočená. Přesně pro ten čas poté, co oslavíme narození Ježíše Krista... Takové souznění mezi příznivci Petra a Pavla rozhodně nepanovalo, rozpory tam jen naznačili a velice rychle je zase vyřešili. Ale je to natočený tak, aby se na to mohli podívat skutečně všichni, snad i včetně dětí, a uvědomili si ono Kristovo Diligite proximum vestrum (Milujte bližního svého) , což se nás Johannes Branddrup jako Pavel v tomhle filmu snažil naučit (známá pasáž o lásce z První Korintským 13), ačkoliv historická skutečnost rozhodně tak idylická nebyla. (28.08.2013)

Známý příběh sv. Pavla je víceméně slušně převedený na plátno. Člověk se může i vizuálně ponořit do časů, kdy vznikalo největší náboženství světa. Náboženství, které opravdu není od lidí, jinak by - jak pravili zdejší kněží chrámu - samo zaniklo. Nejenže nezaniklo, ale přežilo teror za římských císařů (Nero, Diocletianus), přežilo kolaps antického světa, přežilo renesanci i velkou francouzskou revoluci, křesťanství nezničil ani komunismus, ani Hitler, ani New Age. Přežilo vše. A osobnost svatého Pavla, jakkoli lehce cholerická, na tom má velký podíl. Ocenit musím casting, výpravu i hudbu. Zfilmované biblické příběhy většinou trpí přílišným patosem, ale tento počin dopadl vcelku dobře. Ačkoli Pavlovo pronásledování nebylo ztvárněno dobře, vlastně mi jeho vůči Kristu nepřátelská léta nejlépe ztvárnil Ruben. Jsem ale rád, že se tu objevily myšlenky z Pavlových listů, které tvoří pokladnici moudrosti křesťanství. (20.07.2013)

Po filmové stránce - proč ne? Ale co se věrnosti týče, tento snímek nedoporučuju. U kdečeho se dá volné převyprávění respektovat. Co se Bible týče, tady se volnost neodpouští. Zvláště ne, pokud jde o podstatné věci jako je seslání Ducha Svatého nebo křest. Vypadá to, jako by sami autoři Bohu nevěřili. Jinak by chápali důležitost neměnnosti Bible. Proč na tom tak záleží? Kdo třeba vidí film dříve než čte Bibli, už mu často v hlavě zůstane obraz toho filmu. Pokroucený obraz... Tak třeba křest. Jistě se shodneme na tom, že kromě Ježíše Bůh poslal na zem ještě Jana, zvaného Křtitel. Proč ho tak nazývali? Protože jeho posláním bylo křtít. Čili on byl Bohem vyškolená a pověřená osoba. Kdo ví lépe než on, jak křtít? Kdo si tedy dovolil křest poupravit? Další věc - autor si toho přimyslel až příliš. Pokud by se to týkalo pouze domyšlených postav, dejme tomu. Ale do Biblických příběhů si nelze domýšlet události! Tady je vyloženě snaha zaujmout senzacechtiého diváka na úkor poselství , což je v tomto případě kontraproduktivní a neodpustitelné. PS: a ta nahotinka tam jako dělá co?!? (13.06.2017)

Jaký div, když si Bůh dokáže použít jako nástroj pokoje někoho, u koho bychom to nejméně očekávali. Na své cestě do Damašku při pronásledování křesťanů dostane Saul znamení a oslepne. Od té chvíle započne v jeho nitru proces naprostého obrácení a znovuzrození. Později se mu otevřou oči a nechá se pokřtít. Už není Saulem, nýbrž Pavlem a jeho odhodlání nést radostnou zvěst všem lidem navzdory rozličným překážkám a utrpení je jen důkazem toho, že je jeho jednání projevem absolutní důvěry v Hospodina. (07.02.2013)