Čingischán

Nebylo to zas tak špatný, i když od velkofilmu jsem čekal víc. Čingischán je tady vybarven jako mírotvůrce bojujícího za práva žen, což si nejsem tak úplně jistý. Chápu, že se ve Velké Británii v šedesátých letech asi nenacházelo moc Číňanů, ale udělat z Jamese Masona a Roberta Morleyho asiaty, to bylo fakt moc. (06.03.2016)

Snímek se neuměle pokouší o velkolepé kulisy a vyskytuje se v něm množství komparsistů, kteří se přemisťují koňmo i po svých … a stoprocentně nejsou digitální. Dalo by se říct, že je na svou dobu přiměřeně výpravný, ale málo platné: Čas si dávno vzal zpátky kouzlo, které mu kdysi propůjčil jako velkému historickému dobrodružství ve vzdálených exotických krajích, takže dnes nevyhlíží nijak zvlášť autenticky a nepřináší ani žádnou nadměrnou porci zábavy - nejenom zpodobnění bitevních scén je poněkud hračkovité. Kromě toho musím přiznat, že sympatie jsem k velkému sjednotiteli Mongolů pociťovala pouze a jenom do té doby, než začal mít přehnané dobyvatelské ambice - ale to je čistě můj soukromý problém, nehledě na to, že kdo tehdy neprokázal svou sílu a neexpandoval, patrně silně riskoval, že jeho vlastní území zabere někdo jiný ... 2,5* (27.10.2010)

Po zhlédnutí filmu lze říci, že jde o jednoduchou podívanou se vším všudy. Jinými slovy, americký režisér Henry Levin si střihl oddechový film, který je především hollywoodskou fikcí. Zbývá už jen dodat, že s historií kromě jména Temundžin má příběh opravdu málo společného a je poněkud v rozporu s pravdou o Čingischánovi. Jinak na zhlédnutí docela pohoda. (02.11.2010)

Nejlepší vůbec na filmu, kde se Srbové v čele s Arabem prohánějí po jugoslávských pláních a znázorňují tak mongoly v Číně mi přišel naprosto adekvátní make-up ve stylu 60. let a podprsenka hlavní hrdinky před naším letopočtem :) Tento film, který očividně mění dějiny, mě tak uchvátil, že to ani není možné popsat (ne). Jeden z filmů, který Hollywoodu přinesl tu nálepku, které se snaží už desítky let zbavit - nálepku produkce zidylizovaných béček s vypravěčem, krásnými ženami stylu Bardotky a nejtrapnějšími konci, jaké si lze vůbec představit. (29.10.2010)

Krásné záběry (jugoslávské) krajiny i rozmáchlých kulis se stovkami statistů (někdy naopak jen s podměrečným davem) nezazdila ani fádní režie, ani faktograficky zcela nevěrohodný scénář (lokace, obsazení), který ze života (nějakého fiktivního) Temüdžina vyzobal nesouvislé útržky a celý hrr je ledabyle poskládal za sebe, bez výstavby charakterů, dramatu či emocí. Bojovými scénami sice nešetřil, ale za moc nestály. (02.05.2022)