Uvnitř tančím

„Nezazlívejte mu jeho skutky, neboť v srdci toužil naplnit vaše přání.“ Téhle cesty do Irska jsem se trochu bála, podobný film – Nedotknutelní (2011) – nastavil laťku hodně vysoko, přestože, paradoxně, vznikl až výrazně později než tento snímek. Bála jsem se sentimentálního příběhu, který bude útočit na naše city a bude nám ukazovat, jak se postižení hrdinně perou se svým těžkým osudem (všem postiženým se rovnou omlouvám, nebylo to myšleno zle. Všichni, kdo dokážou vzít osud do svých rukou, mají moji nejhlubší úctu), ale nemám ráda filmy, jejichž jediným cílem je zaútočit na divákovy city a potažmo a především na jeho peněženku. Tohle ale v žádném směru není ten případ. Drzého Roryho „kupte mrzákovi Harleye Davidsona“ O’Sheu, v excelentním podání Jamese McAvoye, nelitujete ani okamžik, vlastně tak nějak zapomenete, že je to mrzák na vozíčku, který může hýbat jen dvěma prsty. A pokud jde o hlavního hrdinu Michaela (prostě neuvěříte, že Steven Robertson není ve skutečnosti postižený) - jen v němém úžasu sledujete, jak se mění ze zakřiknutého klučiny v člověka, který si začíná uvědomovat svou vlastní hodnotu. Bez patosu, bez vydírání, bez velkých gest. Tak prostě, jak prosté to v životě je. (Challenge Tour – duben 2015) (20.04.2015)

"Vy mne nezatknete? - Ne! - To je diskriminace. Mám právo být zatčen." Příběh dvou vozíčkářů, kteří se snaží "postavit na vlastní nohy" obsahuje všechny atributy skvěle hodnoceného snímku - hrdinové mají dostatečný počet chorob, přesto jsou sympaticky plni života a samozřejmě přitom někdo umře. Mě to chvílemi bavilo, ale mé slzné kanálky přitom zarputile odmítaly fungovat na režisérský pokyn, takže můj výsledný dojem je spíše rozporuplný. Pro nekritické fandy "postižených" filmů je to však správná volba. (14.04.2016)

No zase taková paráda to rozhodně nebyla. Ale už jsem si nějak zvykl, že filmy o retardérech jsou zde značně nadhodnocené. Jeden retardér má vůli žít a předává ji dost netradičním způsobem svému okolí. O tom je v podstatě celý film. Zasmál jsem se jednou, a to konkrétně, když si naše retardérské duo chtělo zatančit v baru. Nechybí zde smrt. Samozřejmě neprozradím ani náznakem, o kterou postavu se bude jednat. Ovšem věřím, že se vám to podaří odhadnout minimálně stejně dobře jako mně, protože je to takový klasický slaďáček, který prostě nemá moc čím překvapit. Mnoho uplakánků tady popisuje, jak je film hrozně dojemný. Já tedy nepocítil nic, co by alespoň hodně vzdáleně dojetí připomínalo. Zato taková lehká nuda mě neopustila od začátku až do konce. Možná to dost pokazil český dabing, který byl více než strašný. Zejména dabing toho retardéra, kterému nešlo rozumnět mi neskutečně vadil. Lepší *. Víc nemám opravdu za co dát. (04.06.2012)

Z tej haldy filmov s podobnou tématikou tento snímok predsa len niečím vyčnieva. Podobne ako pri snímku Adem (2010), aj v tomto prípade sa divák častejšie smeje ako plače, čo je veľkým prínosom. Ťažká a smutná téma je tu rozobraná s nadhľadom a jemným humorným spôsobom, čoho dôsledkom je pri konci pozitívny pocit, a to aj napriek všetkým tým ťaživým okolnostiam, hlavne k záveru. 85/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (14.04.2015)

Kdepak, kdepak, tohle nemá v top 200 vůbec co dělat. Neříkám, že je to vyloženě špatný film, ale já jsem tomu nevěřil ani kolečka od vozíku, natož aby ve mně vzplanuly nějaké silné emoce. Ke všemu mi vadí, když samotný námět filmu vybízí k vysokému hodnocení, vždyť jsou tam chudáci na vozíčku, to nelze hodnotit jinak. Taky s nimi soucítím, to je jasné, ale tohle prostě nebylo tak úžasné, jak se to tu servíruje. Ono taky zahrát člověka na vozíčku není nic jednoduchého a tihle chlapci teda zrovna přesvědčiví nebyli. Romola se mi líbila, chvílemi jsem se i zasmál, ale o nějakých emocí tady nemůže být ani řeč. Bohužel :( (16.01.2010)