Jedni a druzí

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu. (19.01.2009)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Na DVD obalu s filmem Monty Python's Quest for Holy Grail se nalézá žertovný nápis, který říká doslova: "Makes Ben Hur look like an epic!" Vzpomněl jsem si na něj, protože i vedle Lelouchovy tříhodinové transepochální ságy Jedni a druzí vypadá Ben Hur jako pouhý velkofilm. Jedni a druzí - to je neuvěřitelně hetorogenní směsice mnoha myšlenek, motivů, melodií, postav - které plynou jako dravý proud nebo vášnivá symfonie. Ne vždy se přitom divák v jeho dějích a scénách vyzná. Mnoho jich zůstane nedořešeno, naznačeno, nevysvětleno. Hlavní myšlenka je ale zřejmá: Lidské osudy se neustále opakují. (V jednom místě se praví: "Co když dějiny nemají přestavivost? 20 let sem, 20 let tam. Od světové války k válce v Alžírsku. Co se mohlo změnit, aby Edith nezažila stejný strach, stejné potíže a nezdary jako její matka? Proč tam snoubenec nebyl? Proč je pokračování stejné jako začátek? A proč je začátek jako konec? Proč se matka podobá dceři? A proč se osud maluje stále stejně? Proč jsou to pořád titíž, pro které nikdo nepřijde?") Film přitom rozhodně není dokonalý, i když přistoupíme na jeho osvěžující a na klasickou dramaturgii kašlající rytmus organizovaného chaosu (k chybám v mých očích patří třeba některé přehnaně sentimentální momenty nebo titulní popová píseň). Ale je zde přinejmenším několik opravdu krásně udělaných, propracovaných scén: Třeba ta, kde v jednom velmi dlouhém záběru vidíme jak se vrací do osvobozené Paříže vězni z koncentráku a současně jsou na druhém nástupišti deportováni němečtí vojáci (v obou skupinách jsou hlavní hrdinové). A pak třeba ten parádní závěr s Bolerem... P.S. Jinak i v tomto snímku se objevuje většina Lelouchových obsesivních témat jako: reinkarnace, Rachmaninov, pronásledování Židů, paměť... (11.03.2008)

Claude Lelouche umí natočit velmi zajímavé a originální filmy, a to jak po obsahové, tak formální stránce. Dokázal to i tímto filmem, který od diváka vyžaduje pozornost, aby se neztratil v "reinkarnacích" postav, ale není to o žádném vynucování si, naopak je to velmi povedená hra, na vážné téma, kterou zde tento režisérský velikán rozehrál. (31.07.2011)

Film sleduje osudy několika zamilovaných šťastných párů, do jejichž životů zasáhne druhá světová válka. Nejde tady ale o líčení hrůz koncentračních táborů a bojů na frontě, jak by se dalo očekávat. Zazní jedna teskná píseň na housle, tiše pronesená báseň ruského vojáka, zabouchnou se dveře plynové komory. Nemusíte vidět víc, stačí letmý náznak, aby se vám oči naplnily slzami. Ale na plátně dlouho smutek nepřevládá a tak chvíli pozorujete umírající vojáky a o vteřinu později rozesmátí tančíte po pařížských ulicích. Tím víc na vás ale válka zapůsobí, tím víc je vám líto těch, kteří tam v pestrém oblečení nemůžou mávat vlaječkami. Válkou ale tento příběh nekončí, pokračuje dál, vypráví o těch, co přežili, o jejich dětech a také vnoučatech a přestože počáteční dvojice pocházeli z nejrůznějších koutů světa, v závěru filmu se jejich osudy překrásně spojí. Když se dívám, jak málo lidí tento film hodnotilo, nejraději bych sepsala petici, aby byl uveden do kin, protože je opravdu vynikající po všech stránkách. (28.02.2008)