Vyvrženci pekla

Napodruhé se už Zombie z pozice režiséra nesnaží o tak zlou atmosféru jako prvně, ale spíše se soustředí na absolutní nášup exploitationu, který diváka doslova smete. Tohle není mainstreamový čajíček pro teenagery, ale kurevsky zvrácená a úchylná zábava pro silné žaludky. Šerif Wydell Williama Forsytha pro mě od teď bude zosobňovat tu nejostřejší umanutost a nekompromisnost, která se kdy grupě vraždících maniaků postavila. Jeho závěrečné sólo se sešívačkou je genialita par excellance, stejně jako zbytek filmu. Pravda, v rámci diváckého vkusu, jelikož napoprvé jsem, přiznám se, tuhletu šílenou jízdu opravdu nepobral. Stejně jako u prvního dílu to chce mít prostě něco nakoukáno. (02.12.2007)

Jednoznačně o řád horší než Dům tisíce mrtvol a na 4 to vytahuje jen závěrečný videoklip (který sám je jen přílepek, jenž NAPROSTO nedává smysl a neladí s ničím ve filmu, ale zásluhou hudby je efektní jak sviň a asi nejlíp ukazuje, jak měla nezvoraná verze Vyvrženců pekla vypadat). Nemůžu se zbavit dojmu, že se Zombie snažil o jakousi buranskou Thelmu a Louisu a původní nemotivované fascinující síly zla ukázat jako obyčejné lidi s pevnými rodinnými vazbami, kterým lze porozumět, o postavách se ale nedozvíme nic nového, co by nám je postavilo do nového světla, a tak ani při pohledu na jejich emotivní utrpení se nelze ubránit vtírající se myšlence, že se stále díváme na amorální hajzly, které neomlouvá vůbec nic. Jejich sympatičnost byla založena na tom, že dokáží bez omluv a výčitek svědomí využívat slabé a oběti jako materiál pro vlastní potěšení; to Zombie škrtá, neb zde se rodinku snaží omlouvat, aniž by její původní poživačnou zvrácenost nahradil něčím funkčním. Ve výsledku nám pak prezentuje skupinku sígrů, kteří "can give it, but can't take it". Další rozpor tkví v tom, že původní schéma zlé rodiny z Texaského masakru motorovou pilou je v souladu s dobovou náladou nekompromisní kritikou klasického rodinného modelu. V DTM Zombie tohle filmové klišé přebírá jako obyčejnou cool proprietu, ale ač nechutnost rodinky Fireflyových geekovsky zjemňuje, v zásadě nejde proti duchu antirodinného schématu. Nicméně tím, že se ve VP snaží přímočarý styl DTM obohatit OBHAJOBOU rodinného modelu v jeho zvrácené podobě, vytváří Zombie něco, co kvůli své fundamentální vnitřní rozporuplnosti naprosto nelze přijmout. Se znalostí Halloweenu usuzuji, že Zombieho komplexnost a dvojakost negativních postav baví, tvrdím ale, že se při jejich zpracovávání nedokáže zbavit povrchní kulervoucnosti a líbivého pozlátka a měl by se věnovat tomu, co umí opravdu perfektně: efektním šokujícím úchylárnám. (28.05.2011)

Tak jsem konečně dohnal můj dlouho odkládaný rest a jsem velmi spokojen. Velmi syrová, špinavá, oplzlá road movie, ve které je účast tolika ošklivých lidí, že si to nedovedete ani představit. Musím také vychválit velmi ostré, drsné a vtipné hlášky a slušná porce gore, která tenhle hixploitation dělá velmi nadprůměrným. 75% (23.03.2014)

Prepad rodinky sériových zabijákov v úvode je samozrejme podľa scenára Roba Zombieho prispôsobené surovosti filmu kde komando fízlov nenabehne hneď do domu a neprekvapí spiacich obyvateľov, ale prebudí ich megafónom, grázli sa stihnú obvešať brnením a zbraňami a nasleduje hustá prestrelka po ktorej sa podarí časti rodiny zdrhnúť a hon pokračuje. Toľko hnusných (výzorom) hercov, napr. najznámejší asi „popetovanej mexickej drsoň“ Danny Trejo ktorého si najme šialený šerif aby vypátral uprchlíkov a pred smrťou ich mohol mučiť tak ako si to rodinka vrahov zaslúži. Réžia prekvapivo slušná vôbec naspadá do trápnych vôd a herci podávajú sústredený výkon. Ku koncu sa film zmení na road movie a no navnadilo ma to na House of 1000 Corpses. (12.10.2005)

This is SICK! Výborná 70´s atmosféra a kruté scény, při kterých by ste ze mě krve nedořezali (nebo jak se to říká, že jo). Rob Zombie se předvedl jako parádní režisér, nakloubil hooperův TEXASKY MASAKR s road movie, dokořenil dobře vybranou hudbou, zalil výtečnými herci a vyšperkoval klasiky jako Michael Berryman (THE HILLS HAVE EYES od Wese Cravena), Danny Trejo apod. (07.08.2006)