More

Každý z nás se snaží za něčím jít, aby ho to “něco“ udělalo šťastným, mnohdy tomu obětuje všechno. Ale co když má ty nejkrásnější chvíle života dávno za sebou a nebo je zrovna prožívá a nedoká(že)zal si je užít tak jak by měl (zaslepen touhou). Pak se může stát, že po dosažení cíle ucítí jen velké prázdno, protože se mýlil ve své podstatě života. (10.11.2009)

Tohle je nadhera presne podle meho gusta. Vyznamove velmi hloubkova a atmosferou dokonale depresivni zalezitost maximalne podporena fantastickym soundtrackem New Order. Sedivy svet, pracovni stereotyp, konzumni spolecnost vygumovana happy produkty, sen o ruzovych brylich a co se stane kdyz bryle konecne prijdou? Masterpiece! 9/10 (01.06.2010)

Tohle je přesně to, proč mám ráda kratkometrážní filmečky. Umění, vcucnout do několika minut poselství či myšlenku a navíc se provrtat divákům skrze hrudní koš až k srdci. Pravdivý kraťásek, který na náladě moc nepřidá, ale člověku se trochu víc otevřou oči, alespoň na chvíli. Nelze si kupovat štěstí jako produkt, je to něco co se nedá získat penězi někde v regálu obchodu. Nestačí si ani nasadit růžové brýle, přehlížet všechno šedivé zlé kolem a zavřít se do vlastního pestrobarevného světa. To špatné tam pořád zůstává. Dá se to uchopit ale i druhým způsobem, že člověk tak touží po úspěchu, že když se mu ho dostane, tak může vnitřně vyhasnout a už nebude mít ostatním co nabídnout. Ten plastelínový panáček byl velmi sugestivní. Zajímavé zpracování. (11.10.2014)

Nebudu upozorňovat, že můj komentář je spoileroidní, protože děj od začátku až do konce je popsán v obsahu. Ta hudba je na tom asi nejlepší. Moc jsem nepochopila, proč to ten 'človíček' udělal. (Co bylo jeho motivací - jestli blaho ostatních, tak byl pěkná slepice a stejně jim nepomoh; jestli jeho vlastní blaho, naneštěstí pro sebe zvolil nejjednodušší cestu a chybu si uvědomil, když už bylo pozdě. Měl co chtěl...) Nijak výrazně se mě to nedotklo, to, že většina lidí nepřemýšlí hlavou, ale kolenem (v lepším případě), už nějakou dobu vedu v patrnosti. (21.05.2011)

Ohromující... šest minut přesně těch chvil, které berou dech a nechávají diváka v němém úžasu... a ten vizuál... a ta hudba... a ta ultrastresující reflexe dnešního zautomatizovaného světa... sakra, dost možná nejlepší animovaný kraťas, co jsem kdy viděl. A když titulní "šedivák" na konci stále vidí barevnou naději, problikávající úmorností temné šedi, máme vyhráno. Naděje je totiž to nejdůležitější, co More ve své výpovědi o strojovitosti kapitalistické mašinérie zanechává... i pro ty, kteří vložili část vlastního nitra do něčeho, co jim zajistilo úspěch, ale zároveň sebralo tu jiskru vnitřní vyjímečnosti. Někdy se stáváme těmi, jež jsme nenáviděli, a v okamžiku pravdy potřebujeme vědět, že z dávných ideálů ještě něco zbylo. A růžovými brýlemi viděti neznamená skutečné štěstí míti... (19.02.2009)