Černá Dahlia

Palmovsky stylové, bohužel však až zbytečně příliš >divácky vděčné< , místy díky scénáři trošku nepřehledné, takové doslova (nejen námětem příběhu a lokací) >hollywoodské< ... Škoda... - - - Ohodnotit tenhle film je pro mě opravdu těžká volba. Tři a půl hvězdičky tedy za film, z nutnosti zaokrouhlit pak s velkým sebezapřením nelze nakonec jinak, než dát jen tři hvězdičky, právě za tu místy zbytečnou (i stylem práce kamery) masovému diváku určenou podbízivost... (17.10.2007)

Základní pravidlo vraždy: nic nezůstane pohřbeno na věky...... Z filmu dejchá atmosféra ,,tý doby". A zapadá do ní i S.Johansson se sympaťákem Aaronem. Pátračka po víc věcech najednou s více či méně zajímavými zvraty a díky Palmově kumštu chápu i já všechny ty šílený dějový smyčky. Zajímavá detektivka, kde se toho odehrává dost i ,,pro příště"! (27.02.2007)

BLACK DAHLIA aneb hollywoodská gotika očima nejbaroknějšího z amerických režisérů! Svůj první dojem bych přirovnal k mnohem černější verzi L.A. PŘÍSNĚ TAJNÉ (od stejného autora předlohy) nebo retro verzi 8MM, a to s lehkými ozvuky De Palmových fetišistických morytátů (DRESSED TO KILL). Oproti prvním dvěma jmenovaným z DAHLIE méně čouhá tvůrčí záměr, je enigmatičtější – tj. bohatší a přitom méně nabubřelá než Schumacherův film, na druhou stranu postrádající údernost Hansonovy adaptace, která fungovala lépe jako – přímočará – kriminálka. DAHLII by místo téměř dvou hodin prospěla více „béčková“ metráž – i přes velmi zahuštěnou narativní „mapu“, která vedle dvou základních dějových linií zahrnuje houšť vedlejších motivů a figur (s neúprosným "body countem"). Filmu by zkrátka slušela sevřenost a plynulost noční můry, protože zejména dialogové předěly (herecky plochých) hlavních postav ho zbytečně rozřeďují. Vrchol filmu [scéna klíčové vraždy, další z De Palmových variací na mord z PSYCHA] nedosahuje intenzity režisérových nejsilnějších scén (srovnej vraždu z DRESSED TO KILL) a je navíc předčasný: explikativní katarze trochu doplácí na potíže filmu s vybudováním klíčových postav, jejich uvěřitelností. Což souvisí s vůbec nejslabším článkem filmu, hereckým obsazením, z něhož je patrný marketingový kompromis. Klíčová trojice herců (hrdina a jeho dvě ženy) postrádá výraz, charisma a zralost: jakoby si děcka hrála na film noir a učila se přitom kouřit cigarety tak, aby to vypadalo „cool“ [tady je ale otázka, kde končí nedostatek a začíná tvůrčí záběr: až směšná okázalost kouření se zdá být vědomým posílením jednoho z klíčových motivů filmu, kterým je návyková iluzornost Hollywoodu a umění obecně, jež se v podání těch méně šťastných stává příliš niternou, kontrole se vymykající šmírou]. Zejména Harnett dostává své pověsti fádního a mimořádně netvárného herce (podobně jeho prolog v SIN CITY). Ale k přednostem: (1) De Palmův styl, který je oproti jeho „nejextrémnějším“ filmům více uměřený, chytře selektivní v používání jeho typických výrazových prostředků (slow-motion, subjektivní kamera, ostré úhly, dlouhé záběry); (2) expresivnost filmu přesně evokující jeho klíčové pocity: morbidní delírium číhající na periferii „továrny na sny“, horor degradace ženského těla i duše, bídu dekonstrukce mužů-voyerů, fetišistickou podstatu umění a úzkost média černobílého filmu, na který De Palma velmi šťastně odkazuje; (3) zmíněná enigmatičnost čili „náchylnost“ filmu k analýzám či třeba freudovským výkladům [De Palmu ale psychoanalýza nezajímá, jeho filmařská senzitivita je čistě "povrchová", reflexní]. DAHLIA je prostě film bohatý, byť nedokonalý, a to rozhodně platí i po druhém shlédnutí. (18.08.2006)

Jestli má být Black Dahlia novodobá pocta filmům noir, tak děkuji pěkně, ale to se tedy moc nevyvedlo. Tahle nudná zamotaná patlanina by neobstála ani jako samostatná detektivka, natožpak jako výtvor, který má představovat jakési umění. Herecky hvězdně obsazené, nicméně značně nevyužité. Hartnett je solidní vypravěč, jako herec je ovšem mnohem horší a postava kterou hraje se k němu jaksi nehodí. Několik kvalitních přestřelek ano (vynikající zvuk), typicky extravagantní De Palmovy vychytávky s kamerou a nasvícením, ovšem ani to nestačí. Impotence scénáristů je značná a divák se již po několika shotech utápí v tuně jmen, které nemá šanci pobrat ani kdyby mu šlo o život. Neustále mě hryzal takový zvláštní pocit, že film tohoto typu se do současného světa už jaksi nehodí. Ač výtečně vypiplaná výprava a kulisy, pořád jsem měl pocit, že kolem postav na chodníku projede negr v mustangu s muzikou puštěnou na plný koule. (08.04.2007)

James Ellroy je klasik a jím dodaná látka snad nemůže ani zklamat, zvlášť pokud režíruje Brian DePalma. Uznávám, že jsem měl chvílemi pocit, že tahle odkazy sršící a mnohým holt vzdávající noirová hříčka by lépe vynikla pod taktovkou Martina Scorseseho. Na druhou stranu, DePalmova osobitá režie (fetiš, násilí, steady-cam) tomu dává trochu jiný šmrnc, možná méně vybroušený, ale zase hravější a zábavnější, který se nebojí jít až na dřeň všech žánrových klišé, aby z nich následně cedil silné chvilky, jako je scéna na schodech či závěrečné rozhřešení. Nejsem znalec noirové školy, ale těch pár snímků, co jsem viděl, mám moc rád. Proto mě DePalmova pocta navýsost potěšila. Už to sice není ten starý provokatér, ale uvědomělý filmař s výrazně čitelným rukopisem stále ano. (25.01.2009)