Strýčkův sen

Pana Karlíka bych málem nepoznal. Velká škoda, že se to po slibném začátku, kde jsem se občas i zasmál, začalo později brzdit zbytečným dialogem. A také nějakou tou retrospektivečkou. Takže jsem trochu ztratil zájem i koncentraci. Přesto jsem byl zvědav, jak to dopadne a díval se až do konce. A nebylo to zase až tak špatné, ale že bych to musel vidět zas, to tedy ne. (22.10.2019)

,,Jsem padouch, jsem osel, ale i osel může být šlechetným člověkem..." Strýčkův sen patří mezi zapomenuté klenoty našeho filmu, kdy se mnohokrát čerpalo ze kvalitních předloh světové literatury. Brilantní Dostojevského satira na ruské měšťany 19.století působí nadčasově díky kritice mezilidských vztahů, majetku a přetvárky a tohle skromné filmové provedení v sobě nese navíc jedinečnou atmosféru komorního historického příběhu, doplněnou o kouzelnou hudbu (krásně smutnou písničku zpívá Martha Elefteriadu) a nese v sobě taky znamenité herecké výkony (poslední dobou mě překvapuje a začíná mi takříkajíc sedět zajímavý herec mladší generace Petr Kostka). Na svůj brněnský původ velice překvapivá záležitost s kvalitní režií a poutavým vyprávěním příběhu se zajímavým koncem! Výtečný herecký koncert provádí zejména Vlasta Fialová (Divá bára) coby intrikářka Alexandrovna a "mladý" Stanislav Zindulka (Vlak dětství a naděje) v roli pomateného strýčka, v r.1971 pro filmové a televizní publikum málo známý herec, který si na svou velkou popularitu musel ještě počkat dobrých 15 let. 90% (21.10.2017)

Dostojevskij byl génius a Strýčkův sen je satira, která funguje v jakékoliv době. Zazářila Vlasta Fialová a mlaďoučká Jana Švandová. Dobrá byla i věčně nacamraná Alena Hesová. Ke konci si nelze nepovšimnout Arnošta Goldflama, který ani nebyl uveden v titulcích. Zato je tam uvedena Libuše Šafránková, která mému pohledu však unikla a tohle měla to být její první filmová role. (03.07.2021)

Veškeré pokusy dramaticky (divadlo, film, rozhlas) zobrazit velké romány F. M. Dostojevského končí ve slepé uličce, zpracovat tak košatá a rozevlátá témata nelze jinak než románově. U novelek je to zřejmě snazší. Bílé noci mají ze sebou několik zdařilých pokusů, Strýčkův sen je ve verzi Blažek/Tuček mimořádně dobrý. V porovnání se slovenskou rozhlasovou dramatizací (1972, režie Emil Kočiš) se autoři vyhnuli "italskému furoru" i zbytečnému zesměšňování (hlavně strýčka), celkové pojetí je mírnější, přehlednější, méně rétorické... Otázkou je také, proč se zde Dostojevský přiklonil k burlesce a parodii, když se jinak sarkasmům i ironiím převážně vyhýbá (logicky pro člověka, který strávil skoro 10 let v sibiřském vyhnanství). "Strýčkovým snem" je zřejmě vize společnosti stmelené přetvářkou, překrývající chamtivost, lenost a hloupost. A závěr? Skvělý! Ze zpatlaného těsta může vykynout jen zpatlaný osud. (03.02.2015)

Narozdíl od mainstreamu nepovažuji Fjodora Michajloviče za zvlášť geniálního spisovatele a to i s ohledem na mnohem známější jeho díla. Ve své době určitě výjímečný byl, ale jeho knihy mi nepřijdou příliš nadčasové a díky tomu dnes v mnohém spíše nudí. Tak tomu bylo i zde, kdy nijak nevybočil s dlouhé řady hodně si podobných příběhů jiných autorů z časů staré ruské šlechty či těch, co si na ni svými způsoby hráli. Scénář to také příliš nevylepšil. Jinak byl ale snímek natočen, obsazen a odehrán poměrně zdařile. Tři hvězdy, ale s hodně odřeným hřbetem. (27.10.2020)