Xala

Senegalská republika získala svoji nezávislost a vzniká tak nová africká buržoazie, která si však pranic nezadá s koloniální nadvládou. Na pozadí korupce a rozhazování peněz sledujeme příběh El Hádžida, jednoho z ministrů, na nějž byla uvržena xala, kletba způsobující impotenci. Té ho zbaví marabu a vysvětlí mu, že jí na něj seslal jeden z žebráků vyhnaný El Hádžidovou iniciativou z města. Film je úsměvnou, ale zároveň otevřenou kritikou vlády, korupce a poměrů ve státě. Nezapomenutelným zážitkem je mj. díky finální "plivací" scéně... (30.05.2007)

Sembene sa v tomto filme vzdáva prvoplánového rozdelenia na dobrých čiernych a zlých bielych a ukazuje neresti svojich po tom, čo sa z nich stali regulérni biznismeni. Zopár úsmevných scén ešte z čím ďalej tým viac vážnejšieho filmu komédiu nerobí, žánrové zaradenie nechápem. Ale pre Afričanov je možno dráma iba film s tonami vojnových obetí. El Hadji to nemá ľahké, mať tri ženy nie je žiaden med, musíte čakať, že minimálne jedna z nich musí byť fúria. Pár krát tu zaznie ženská výčitka smerom k hlavnému hrdinovi. Nemysli si, že si špeciálny, biely totiž nie si. Sembene mal asi svoj ľud a jeho náturu prečítanú dokonale a nebojí sa kritizovať. Významných drobností je tu dosť, napríklad keď El dáva šamanovi na chudobnom predmestí do ruky namiesto bankovky šek. Len škoda, že režijne je to skôr neinvenčné a niekedy sa to dosť vlečie. (22.05.2016)

Slavná, trefná a v domácím prostředí široce populární společensko-politická satira, jíž dle své novely z r. 1973 natočil proslulý senegalský filmový a spisovatelský "griot" Sembène Ousmane, dovede být komplexním i pestrým zážitkem i po téměř čtyřech dekádách od (moskevské festivalové) premiéry. Základní linie příběhu sleduje "prokletí" polygamního městského obchodníka Hadžiho (čerstvě manžela tří žen) impotenční chorobou xala, nicméně při snahách najít důvod dysfunkce, zbavit se jej, zavádí souběh okolností pozornost k jinému typu trestu pro Hadžiho, když vyjdou při řízení najevo jeho protizákonné podnikatelské machinace, jež ho strhnou opět "ke dnu". Symbolická, koncová scéna, kdy se jej mstící okolí pokouší zbavit xaly záplavou plivanců na holé tělo, přitom působí i jako moralistní výprask ze strany zákona, jejž (nejen) Hadži korupčními praktikami znectil. Právě tu se Hadžiho osobní příběh střetává i s vedlejší dějovou linkou, v níž se skupinou chudáků a postižených manipuluje městská správa, sváží je do zámezí mimo dohled turistů, odkud však drsno-humorně ztvárněná parta nakonec utíká a vloupává se do Hadžiho domu. Kritický, satirický tón – směrem k pochroumané realitě post-koloniální, nezávislé etapy státu – osvěžuje lehká režijní nadsázka se smyslem pro situační absurditu i intertextuální hrátky (plakát k dřívějšímu autorovu filmu Černoška z… pověšený v místnosti). (02.01.2014)

Vyhlášený film Xala se na rozdíl od jiných afrických filmů se silným politickým podtextem neobrací proti svým evropským kolonizátorům, ale proti domácí vládnoucí třídě, která se po osvobození lačně chopila moci. Ousmane Sembene nechává bohatého obchodníka Hadžiho s vazbami na zkorumpovanou vládu stihnout impotencí, která je mnohem více symbolickou kletbou než obyčejnou zdravotní dysfunkcí. Snímek tak těžce satirickým způsobem komentuje jednak dominanci senegalských žen nad muži, kteří si vlastní sílu musí dokazovat materiální hojností a politickým vlivem, a jednak přehlížívý postoj tehdejších papalášů k nejchudším vrstvám společnosti. Současně Xala nezapomíná na všudypřítomný, stále přetrvávající vliv západu, který zdůrazňuje skrze označkované lahve s nápoji (Coca-Cola atd.). Tvůrci pak významotvorně nepracují jen s rekvizitami, ale také s kostýmy – jedna z Hadžiho dcer, která se staví do opozice vůči otci, například nosí oblečení v barvách senegalské vlajky. (20.01.2014)

Patrná snaha o parodické ztvárnění soudobé společnosti, která se sice vymanila z francouzké koloniální nadvlády, ale noví vrcholní mocnáři stale udržují “civilizovanou” tradici svých někdejších pánů se vším všudy. Drahé obleky, luxusní auta, vily. To vše střiženo původními kulturními zvyklostmi, a to až do konce. Samotný konec vystihuje zvrácenost a absurditu tohoto propojení. (14.10.2015)