Bůh a ďábel v zemi slunce

Brazílie je tady ukázána skutečně v zajímavých záběrech a v zajímavém příběhu, který vás může překvapit svou krutostí s množstvím násilí, které je zde zobrazováno. Není to ale prvoplánové, ale jedná se o násilí, které je zde do jisté míry analyzováno, což je samo o sobě poměrně zajímavé. I tak na mě film udělal dojem hlavně hudební složkou, která dojmy umocnila. (19.05.2015)

Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil. (09.01.2018)

Severovýchodná Brazília, 1938. Pastier kráv Manuel zabije svojho pána, statkára, keď mu zoberie dve kravy. V tom čase do Canudosu prichádza prorok Sebastian ("Boh"), ktorému o chvíľu kľačí pri nohách sfanatizovaný chudobný ľud, vrátane Manuela, totálne osprostený Sebastianovymi rečami o tom, že premení prach na múku, dážď na zlato a podobne. Miestna cirkev prichádza o popularitu a tak po dohode s vládou a statkármi najíma Antonia das Mortes ("Diabla"), zabijaka cangaceirov, aby Sebastiana zabil. Dej sa vlečie, keby vynechali 20 minút nezmyselných drístov Corisca, posledného vodcu cangaceirov, o nič by neprišli. Vo filme nebolo komu veriť, komu fandiť, každý bol nejakým spôsobom prepnutý a šialený. (12.09.2010)

Když jsem se ptal na Rochovy hlavní nejen filmové inspirace, bylo mi řečeno, že vedle zjevných jako Ejzenštejn co do střihu a Godard co do formy byl zmíněn i Ford. Nechápal jsem, Bůh a ďábel v zemi slunce mi ale mnohé vysvětluje. Ten totiž vypadá, jako kdyby ho Ford natočil, aniž by měl charismatické herce, Ejzenštejn nastříhal a Godard napsal. U westernových tvůrců, jako je např. Ford a Peckinpah, se objevuje motiv cesty, což má co dočiňění s jejich osobním životem, a u Rochy tomu není jinak - u něj zastavení se znamená smrt, místo transcendence transgrese, výjimečná práce se zvukovými efekty, opětovně zde přechází diegetická hudba do nediegetické a naopak... Takhle nějak by vypadal western, kdyby byl spirituální. (26.07.2007)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)