Bůh a ďábel v zemi slunce

Brazílie je tady ukázána skutečně v zajímavých záběrech a v zajímavém příběhu, který vás může překvapit svou krutostí s množstvím násilí, které je zde zobrazováno. Není to ale prvoplánové, ale jedná se o násilí, které je zde do jisté míry analyzováno, což je samo o sobě poměrně zajímavé. I tak na mě film udělal dojem hlavně hudební složkou, která dojmy umocnila. (19.05.2015)

Pokiaľ sa Brazilci vo veľkom inšpirovali talianskym neorealizmom, tak na ten v tomto vysoko štýlovom filme zabudnite. Nie že by neriešil podobné otázky obyčajného ľudu, ale rieši ich formálne inak. Boh a diabol upozorňuje takmer v každom zábere na svoju formu, určite si aj po čase spomeniete na špecifické prvky kamery, strihu a na hudbu. Má "čosi" spoločné so špagetti westernom, ale nevyužíva humor. Iba brutálne násilie. Bohužiaľ tu cítiť režisérovu neskúsenosť s hercami, občas ich výstupy pripomínajú amatérske divadlo. Dejovo je to zo začiatku trochu zmätočné, tá prvá polovica je značne lyrická. Tá druhá je už akosi prečistená a všetko okato speje k záverečnej prestrelke. Je to však film z Brazílie a tak aj tá prestrelka je natočená diametrálne odlišne, ako sme zvyknutí. Veď hovorím, že na kameru dlho nezabudnete. (12.11.2015)

Rochův radikální lidový moritát dodnes fascinuje svou v nejlepším smyslu slova primitivní formou, která právě díky tomu, že není spoutaná standardizovanými normami, může být obrazoborecky avantgardní. Nepřekvapivě může "Bůh a ďábel v zemi slunce" evokovat novějšího "Krtka" Alejandra Jodorowského, oproti němuž je klasika jen o chlup méně psychedelická a bizarně vychýlená v prvoplánovém excesu. (19.05.2022)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)

Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané. (02.01.2014)