Zulu

Toto keby sa natočilo pár rôčkov neskôr , alebo mať možnosť do toho nacpať väčší rozpočet, Spielberg by zapredal vlastnú babičku, aby to mohol režírovať. A v takom prípade by to tutovo malo oskarové piedestály. Takto je to "iba" zaprášený skvost čistej filmárskej zručnosti. Odhliadnuc od skoro až divadelne nemožných scén bojov na blízku pri tomto veľkolepom napätí a v každej fáze jeho gradovania - obzvlášť scenáristického - fakt tuhne krv v žilách (a nechýba ani príbehovo veľmi šikovne situovaný "muž mieru" - farárko, ktorý sa vďaka svojej neoblomnej viere ocitá ako keby na hrane barikády medzi svojimi a... a "svojimi". Mať tento koncept rozvinutejší, ukrochkal by som sa plátnovým blahom. Takto som si to len poriadne vychutnal. Skvelý film! (15.02.2016)

Zulu působí jako výlet na venkov do starého domu po zesnulých prarodičích, který už léta chátrá opuštěný na samotě a čeká, kdo by ho navštívil. Otevřete dveře a objeví se zachovalé zařízení, které páchne zatuchlostí a vypadá tak nějak roztomile starosvětsky. Bydlet byste v tom sice nechtěli, ale milovníky antikvit může okouzlit. Otevřete skříň a vidíte oblečení dávno vyšlé z módy. Zulu kdysi mohl působit jako výpravný velkofilm, ale dnes už může vyvolat spíš shovívavý úsměv. V určitém smyslu mi připomíná staré mayovky nebo indiánky, kde osadníci putující na západ prérií odrážejí útoky divokých Komančů. Snímek je holdem vrcholné éře koloniální Británie za viktoriánské éry, kdy bílí muži brali svůj podíl na koloniálních výbojích jako civilizační misi Evropské kultury do divočiny. Nevyskytují se tam ani tak živoucí charaktery, jako spíš lidské typy, a chování důstojníků mi připomnělo jeden z dílů Neuvěřitelných historek z dílny Michaela Palina, který si bral na paškál zkostnatělost britské armády. Filmu se dá vytknout z dnešního pohledu mnohé, počínaje choreografií a patosem konče. Kdo si ale potrpí na krásně barevné uniformy a na svět, který byl jednoduchý a měl černobílý rozměr, ten si může Zulu užít i dnes. Celkový dojem: 40 %. (06.06.2016)

Britská odpověď na Waynovo Alamo má podobu epického válečného velkofilmu Cye Endfielda postaveného na skutečných událostech z roku 1879, kdy při obraně Rorkes Drift vzdorovala stovka britských vojáků asi 4000 bojovníků kmene Zulu. V technickém slova smyslu je film dokonalý, přes onu oslavu statečnosti a heroismu je však také třeba položit si otázku, co britští vojáci v Africe vlastně pohledávali. (05.02.2007)

Ukázkové scénář a režie jako z učebnice. Film je rozdělen přesně na dvě poloviny - v první se seznamujeme s jednotlivými aktéry bitvy, v druhé je tu pochopitelně bitva, natočena jak přehledně, tak napínavě. A hudební vložka před bitvou, i když pochopitelně vymyšlená, je naprosto omračující. Potěšující je též, že film nijak nehledá, kdo byl v právu, a kdo ne, a soustřeďuje se jenom na obléhání. Jediná výtka směřuje k posunu charakterů. Například Hook byl příkladný voják, neuléval se na marodce, ale byl tam přidělen jako kuchař, a pastor Witt rozhodně nebyl pacifista, neměl vnadnou dceru, ale ženu s malými dětmi v nedalekém domě, a tak je před bitvou odjel chránit. (06.01.2016)

Britská vzpomínka na staré dobré Impérium, kdy červenokabátníci měli Maxim a ostatní ne. Tento film byl přesně takovou emocionální náplastí, kterou Britové nutně potřebovali po politickém debaklu u Suezu a po ztrátě řady kolonií. Takže v tomto snímku neočekávejte nic jiného než menší skupinu hrdinných Britských vojáků v rudých kabátech, kteří se opevní na strategicky neudržitelném místě, a brání se proti tisícům domorodců s primitivními zbraněmi. Nutno ale přiznat, že atmosféra byla navozena brilantně a že mi při závěrečné bitvě a zpěvu Zulu běhal mráz po zádech. Doporučuji všem, kteří si občas prozpěvují God Save the Queen nebo Rule Britannia. (03.12.2012)