Cinematerapie

"...co je to obyčejnej Čech, pro kterýho dělá Paroubek politiku? No to je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele." A řemenem a vařečkou a hodně. // viděno na Febiu po tom, co jsme vlezli do špatnýho sálu. Řehtal jsem se jako blbeček celej film aby se pak ukázalo že většina hrdinů byla se mnou v sále... Ups (31.03.2010)

Každý jsme nějak divný. Nejsem si jistý, nakolik tahle terapie některým protagonistům pomohla, ale z diváckého pohledu je to zvláštní projekt. Na sociologický experiment jde o příliš malý vzorek a na tradiční pohled do života „normálních“ lidí, je tu těch postav zase až mnoho. Takže mě někteří nestihli zaujmout a měl jsem chuť je popohnat rychloposuvem, a jiní vypadali, že by utáhli celý svůj film. Dohrávané scénky to trochu oživily, takže to naštěstí není jen o mluvících hlavách. (18.08.2011)

LFŠ 2010 ... Výborně zpracovaný snímek přesně zapadající do žánru a ambicí, které si klade. Uvidíte v něm obyčejné, přesto však nezvyklé příběhy a lidi, kteří ve vás do jednoho vyvolají celou řádku emocí. A není sice plný žádných grandiózních mouder které spasí svět, zato obsahuje mnoho každodenní moudrosti, ze které si každý z nás může něco odnést, ztotožnit se s nimi a pořádně se zamyslet. Obzvláště povznášející pak byla postprojekční debata s režisérem Vojnárem. (02.08.2010)

Svet je plný renesančných bytostí. A mne sa zdá, že každú druhú z tých cinematerapeutických som už stretol, resp.denne stretávám - čo je paradox, subjektívne deja vu i najväčšia sila tejto duševne explicitnej reality show. A keby sa SMSkovalo, ja hlasujem za Darinku: "Udělej mi pořádného bubáka. Měls pravdu. Od té doby, co se neholím, mě nebolej vaječníky. Seš můj brácha, já sem Tvoje nejlepší ségra.“ CAST-in-gové agentúry, traste sa. Fuj, ale som cynický. Inými slovami: autoterapia. (10.08.2010)

Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek. (07.01.2012)