Polibek pavoučí ženy

Film vyznačující se především skvělým scénářem byl natočen podle knihy argentinského spisovatele Manuela Puiga "El beso de la mujer araña (Polibek pavoučí ženy)", která vyšla v roce 1976. Posléze ji autor také zdramatizoval. Kromě filmu existuje i muzikál, takže chybí snad už jen pantomima. Komorní vězeňský příběh má mnoho rovin, a přitom všechny stojí za zmínku. Zmíním se však jen o jedné, mystické. Podle indické mytologie nás bohové stvořili pro svoje obveselení. Co tady provádíme je pro ně "filmem", který si promítají a přitom se božsky baví. A my, ve vězení života (ať už je sebevíc velké), si se stejnou radostí díváme na filmy, které jsme si bohužel museli natočit sami a sami jsme v nich herci. Tedy film ve filmu, ve filmu. Nedá mi však, abych se nezmínil ještě o jedné rovině (již nekomentované): stále aktuálním "souručenství" argentinské vládní kliky s nacistickými a postnacistickými prominenty. (15.09.2014)

Do tohto filmu som sa pustila s pomerne vysokými očakávaniami a zvedavosťou. Od začiatku na mňa veľmi nezapôsobil, no zaujala ma forma dvoch prepletajúcich sa línií, skutočnej a imaginárnej, a tak som mu počas celých 120 minút dávala jednu šancu za druhou. Po čase však i sprvu zaujímavá forma začala nudiť a príbeh na mňa pôsobiť čím ďalej, tým menej uveriteľne. Nezaujal ma ani William Hurt v hlavnej úlohe, za ktorú dokonca získal i Oscara (ale poznáme predsa Akadémiu...).Napriek tomu musím povedať, že ak nič iné, tak to vzhľadom na rok vzniku považujem za celkom odvážny filmársky počin. (31.03.2013)

8/10 Koncert dvou herců za zdmi věznice. Z prostředí hnusné cely se dostaneme jenom ve chvílích vzpomínek a závěrečné katarzi. No a samozřejmě ve fantasijním prostředí vyprávěných filmů. Při politickém zabarvení nejde nevzpomenout na výborný český seriál Přítelkyně z domu smutku, kde se věci dějí tak trochu z jiného pohledu. Jenom mi to jejich intermezzo přišlo až moc idealistické začínaje velikostí cely, přísunem jídla a konče pohodovou atmosférou klábosení. Tu "buznu" jsem opravdu Hurtovi sežral i s navijákem, ostatně stejně jako ostatní mužské postavy. Asi jsem ve většinovém publiku divný, ale matka Bragová mi podobně jako její dcera přijde dost o ničem a samotné minifilmy svými pseudonáměty jakoby předznamenávaly Simandlovu tvorbu v bramborárně porevolučního Československa. (02.10.2008)

Nestává se moc často, že by brazilský film zasáhl do oscarového klání. Polibku pavoučí ženy se to svého času podařilo. Komorní drama o zvláštním vztahu dvou vězňů z doby brazilské vojenské diktatury na první pohled nemá běžnému divákovi co nabídnout, protože se odehrává převážně v klaustrofóbním prostoru jedné cely. Politický vězeň Arregui patří k těm odpůrcům režimu, na kterých si tajná policie i vězeňská správa zatím vylámali zuby. Mladý homosexuál Louis se jeví jako dostatečně vydíratelný a manipulovatelný a je proto nasazen do cely jako práskač. Přecitlivělý Louis uniká z nehostinného stresujícího prostředí cely do světa snů a fantazií ve stylu laciných brakových filmů 30. a 40. let. Oba muži přes povahovou rozdílnost k sobě postupně nacházejí cestu a vzniká zvláštní druh přátelství. Klíčovým pro úspěch snímku a jeho emocionální dopad na diváky je soustředěný špičkový výkon Williama Hurta v roli zženštilého Louise, za který herec obdržel dokonce Oscara. Vedle dojemného příběhu o přátelství a (sebe)obětování na mě působí surrealistické exkurze do omamného světa kýčových melodramat plných patosu a sentimentu. Celkový dojem: 90 %. (06.02.2015)

William Hurt by měl dostat metál (a taky dostal) - Babencovo typické prostředí - jihoamerická věznice, homosexuální postava - vše postaveno do kontrastu s vyprávěním děje kýčovitého filmu --- je to intenzivní nálož, která se umí dostat pod kůži - mě osobně ale vadila jistá "naivita", se kterou dvě hlavní postavy přistupovaly jedna k druhé až k osobnímu happyendu. Nevím, trošku mimo šálek mé kávy, přes nižší hodnocení uznávám kvality snímku. 7/10 (23.07.2007)