Drakobijce

"Drakobijce" svého času neprávem zastínily spektakulárnější a bombastičtější blockbustery, ale při tom představuje nejen jeden ze zásadních titulů ponuré fáze studie Walta Disneyho, ale navíc jeden z vůbec nejoriginálnějších fantasy filmů všech dob. Osmdesátkové i novější fantasy filmy v zásadě využívají buďto tolkienovský motiv cesty, nebo heroická akční vyprávění conanovského ražení, ale oba dva směry současně staví na poznávání fantastických světů s okázalými speciálními efekty a maskami. Scenáristické duo Hal Barwood a Matthew Robbins oproti tomu přišlo s konceptem magie a draků zasazených nikoli do opulentně spektakulárních bájných světů, ale do středověku s jeho kastovním systémem, pochmurností a přízemností. Při tom se na druhé straně chtěli ale také vyhnout stereotypní umazanosti a pokleslosti spojené s touto érou, respektive s jejím filmovým obrazem. Pod Robbinsovým režijním vedením a díky štědré produkci v unikátní koprodukci Walt Disney Studios a Paramountu (druhým z takto vzniklých projektů byl podobně nenápadně obrazoborecký a autorsky osobitý "Pepek námořník" v režii Roberta Altmana) vznikl realisticky působící svět, který ve své komornosti a zavřenosti dýchá nevídaným životem. Film a jeho prostředí působí nenápadně, ale při tom právě díky precizní výpravě a lokacím působí realisticky, ale při tom nikdy nevyčnívá a nestrhává pozornost pouze za sebe. Nejvíce ale překvapí, jakým způsobem "Drakobijce" pracuje s motivem magie. Ta je zde neustále zpochybňována, vztahována k obyčejným lidem a podmaňována k mocenským účelům zástupci církve a vládnoucí autority. Tato linie dochází překvapivé kulminace v nečekaně hořkém závěru, který zpřítomňuje fatální paradox samotné postavy drakobijce, tedy zabijáka stvoření i sil přesahujících lidský svět. "Drakobijce" tvoří spolu s filmy "Černá díra", "Lesní duch", "Tron", "Something Wicked This Way Comes" a "Návrat do země Oz" páteř i absolutní vrcholy pomyslného ponurého období Disneyho studia a stejně jako ostatní jmenované se vyznačuje inspirativní originálností, nečekanou komplexností a stimulující mnohoznačností. Zatímco jiná studia v první polovině osmdesátek válcovala filmový trh blockbustery a utvářela franšízy, které dominují popkultuře až do současnosti, studio Disney tehdy kráčelo cestou kvality, originality, progresivnosti, nonkonformity a tvůrčích ambicí. Nelze se divit tomu, že diváci se spíš hnali na konkurenci od Lucasfilmu či Amblinu, která byla prvoplánově zábavnější. Dobové středně nákladné disneyovky naopak sázely na civilnost (drama o dospívání "Tex"), angažovanost ("Night Crossing" o útěku z východního Německa) a metažánrovost ("Condorman", "Trenchcoat"). Zmíněné páteřní tituly pak představují unikátní úkaz anti-blockbusterů, které úžas vyvolávají stejnou měrou audiovizuálním spektáklem i obsaženými tématy, a navíc se ukazují jako mnohem dospělejší a hlubokomyslnější než ony řemeslně sofistikované, ale esenciálně brakové blockbustery. Historie, respektive ti, kdo ji píší, se ale namísto řečených předností rozhodli vyzdvihovat výkon a snadnou stravitelnost, a tak ono období dnes v rámci korporátního narativu značky Disney platí za opomíjené a aktivně upozaďované (většina výše zmíněných titulů není široce dostupná), protože nekonvenuje s urputně budovanou image rozverné továrny na rodinnou zábavu. (14.04.2021) (méně) (více)