Posedlost

Docela psycho evropský film se Samem Neillem a Isabelle Adjani. Celé se to odehrává v Německu. Manžel zjistí, že je jeho žena nevěrná a snaží se to řešit. Není ale moc schopný ji pochopit nebo přimět ke změně. Mezi nimi ještě figuruje jejich syn. Časem se věci začnou měnit a celá situace se dost vyhrotí. Ženě hrábne a manžel se jí snaží pomoct. Pak už jen přibývá mrtvol a vše se blíží k šílenému konci... Výkon Isabelle Adjani je vážně strhující. "Naperte to do těch policajtů." (04.10.2019)

Tohle je přesně ten případ, kdy si u závěrečných titulků říkám "Do prčic, jak tohle ohodnotím?" Mám jasno ohledně slabin - tento film strašně trpí hlavně tím, že byl natočen v pošahaných 80tých letech, což do jisté míry ospravedlňuje toporné Neillovo herectví (dost možná nejděsivější úkaz tohoto snímku), celkovou teatrálnost ztvárnění všech postav a mizerné masky. Za tohle bych dal s klidným svědomím dvě hvězdičky. Zulawski ale exceluje v jiných disciplínách - v těch prokletých 80tkách, kdy většina evropských filmů vypadala jako televizní inscenace, nám Ondra servíruje klouzavé pohyby kamery, atmosférickou práci se světlem a místy vysloveně krásnou kompozici záběrů. Isabelle Adjani, která se většinu filmu chová jako ztělesněný model PMS, předvede několik záchvatů, které by měly vejít do dějin horroru (viz. naprosto strhující scéna v metru). Ale co už, prostě se na to podívejte. Když si to srovnám a vzpomenu si na posledních 10 letošních horrorů, které jsem viděl, tak se mi chce brečet. (30.09.2009)

Obrazově i vypravěčsky nevypočitatelná metafora rozkladu manželství, která se ustavičně snaží setřást diváka. V mém případě se jí to nepodařilo; je každým coulem tak podmanivě HNUSNÁ, až je fascinující. Sledujete nával prapodivného odporna korunovaného šíleným výkonem Isabelle Adjani a čekáte, co z toho vyleze. Jednotlivé bizarní střípky gradují a kmitají stejně jako traumatizující postrozchodové myšlenky, jež film reflektuje a dovádí po všech stránkách do absolutního extrému. Velké životní krachy jsou nemocnými myšlenkami pronásledované, ale po jejich odeznění víte, že i přes jejich absurdnost, hnus a bolest svůj význam měly a dopomohly ke konečnému vyléčení mysli. S Posedlostí je to podobné. A taky jde pravděpodobně o první film, který i přes pět hvězdiček jen tak někomu nedoporučím. (16.01.2011)

V prvních minutách jsem odtušila, že se pojede stejná šarže jako Hanekeův Utajený. Naivní příměr, protože Utajený je proti Possession mateří kašičkou a to mi i při jeho sledování hrály útroby škatulata. Rozepisovat se není třeba, Nick Tow mi mluví z duše. Bizarní metafora rozkladu "takové normální rodinky" možná nepřehází životní priority, něco však určitě ano. (24.07.2007)

Jak napsal uživatel Bloody 13, rozhodně se nejedná o nějaký lehký film, určený na nedělní odpoledne. Je to místy ale opravdu hodně těžce stravitelný, filmový kousek, po kterém vás bude možná bolet nejen hlava. Posedlost je ujetá, až šílená záležitost, v čele s výborným hereckým duem Adjani a Neill, kteří oba dva podávají výborné výkony. A mně se tenhle snímek kupodivu, zase moc líbil. Asi se mnou možná něco nebude v pořádku, cítím to už delší dobu. Hned zítra navštívím našeho psychiatra, ten chlap se mi už hodně dlouho nelíbí! (13.07.2015)