Láska k vlasti

Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, Jukio Mišima, se čtyři roky před svou prazvláštní sebevraždou pokusil o autorský film, který toto jeho směřování reflektuje. Autorský v podstatě od produkce k napsání titulků. Příběh poručíka Takejamy a jeho ženy Reiko, příběh o vlastenectví a samurajských ideálech v moderním světě, končící sebevraždou - která je vlastně tím, co uvidíte na plátně. Film, vlastně spíše filmový rituál (protože celý děj se odehrává mimo to, co se děje na plátně, to je jen symbolické a čistě rituální vyvrcholení celého příběhu) je němý, většina děje se odehrává v rukopisných titulcích (v angličtině - mimochodem, nejsou psány ve formě titulků, ale ve formě povídky, což je samo o sobě dost zajímavé). Z jeho knih i tohoto filmu je evidentní autorova záliba v tradičním japonském divadle a jeho obřadném pojetí, a také perfekcionismus grafický i výrazový. Vynikající kamera, hudba a herecké výkony, nesmírně důmyslný scénář a režie. Vynikající smysl pro stavbu scény, výtvarnou symboliku (všimněte si, že po většinu filmu - i v erotických scénách - má Takejama oči zakryté štítkem vojenské čepice) a vytváření nálady, úžasné herecké výkony (představitelka Reiko, zvlᚍ ve chvíli, kdy sleduje Takejamovu sebevraždu, je v tomto směru o trochu lepší než sám autor v roli Takejamy). I zde se projevuje to, co mne na něm literárně fascinuje nejvíc - za prvé do dokonalosti dovedená symbolická platnost každého zdánlivě bezvýznamného detailu a za druhé rozpor mezi touhou a neschopností naplnit své ideály (ten se projevoval i v Mišimově životě - na jednu stranu prosazoval návrat ke staré japonské morálce, na druhou stranu fotil akty a předstíral homosexualitu, aby provokoval ty, kteří se ji snaží dodržovat čistě z pokrytectví). Ve filmařském stylu mi to krom němých filmů dost připomínalo Bergmana, a to nejen ponurou atmosférou, syrovostí myšlenek a erotickou otevřeností. Někteří si to podle popisu děje asi spletou s romantickým nebo erotickým filmem, ač to čistě podle obsahu k obojímu opravdu nemá daleko. Nepleťte si to – je jednoduché napsat: japonský důstojník osouloží svou manželku a pak si bodne katanu do břicha, ona se na něj chvilku dívá, přepudruje si nos a podřeže krk. Ale to s Júkoku nemá nic společného, a v Júkoku by to viděl jen hodně povrchní idiot. Film mluví obřadnou, koanovitou řečí symbolů, kterou my, Evropané, ne vždy chápeme, a zanechává víc otázek než odpovědí - protože, jak zdůrazňuje Mišimou často citovaný mistr Mumon Ekai, odpovědi musí vycházet z otázek, ale otázky nemohou vycházet z odpovědí. Nevím, jestli tento film mohu doporučit každému – rozhodně ne povrchním idiotům (tady nemyslím nikoho konkrétního) - , ale musím uznat jeho vynikající kvality myšlenkové i technické. Protože pokud je možné objektivně něco prohlásit za dokonalý krátký film, tak Júkoku k tomu opravdu nemá daleko. Ke shlédnutí na: http://www.ubu.com/film/mishima_rite.html (14.09.2009)

Že náš život, že svět je řádem. Že láska není jeho rozbitím, a že smrt není jeho koncem. Obojí je rituálem tohoto řádu, rituálem lásky, který vykonávají dva lidé, a rituálem smrti, který vykonáváme sami. Neznal jsem historické souvislosti, když jsem se na Mishimův film díval, ale asi by to nic nezměnilo. Film jako rána do hlavy. (27.09.2008)

Minimalistická, ale zároveň perfekcionisticky vypiplaná půlhodinová záležitost, o které sám Mishima prohlašoval, že v ní je vše, co se celý život snaží sdělit. Kontrast velmi klidné hudby s intenzivním obsahem "děje" dává vzpomenout, že v Japonsku je (či spíše donedávna byla) smrt vnímána jako součást života a ne jako jeho vytěsněný protipól. Interiér je stylizován v duchu divadla nó, bílé prostředí (značně náročné pro kameramany či osvětlovače - kterým zde patří nesporné uznání) vytváří vizuálně velmi čistý a působivý účinek. Těžko hodnotit jinak - toto dílo je přesně tím, čím se snaží být, ať už si o tom myslíme cokoli... (28.02.2009)

Estetizácia sucídia (samovraždy). Je to tak japonské. Veď už ten názov - harakiri - reže brucho ostrou hranou samurajského meča. Estetizácia beletristická (film je podľa poviedky, člení sa na kapitoly, oboznamujúce epištolárnou formou dej kapitoly) aj tanečná. Tá prevláda a za tou jemnou rečou mnohorakých významov ostáva ten, čo som napísal v úvode - akési poetizujúce snenie o smrti. Nuž pozriem si to, ale keďže mi to nikdy dvakrát myšlienkovo nevoňalo, na opakovanie dôvod nemám. Zas tak skvelé to nebolo. Vážnosť situácie z celku priam tryská na všetky strany, tu humor a nadhľad miesto nemajú. Toto je vážne. Až moc. (18.11.2016)

Z filmařského hlediska bráno, jedná se o takový mix stylů Bergmana a Pasoliniho a v leččems je tento film převyšuje. U prvního jmenovaného mám na mysli například explictiní motivy - jak už zde bylo trefně poznamenané, pouhý záběr na Reikino břicho je působivý stejně jako případné obnažení. Ale i doslovné naturálie jsou tím, proč si budu Mišimovo filmové dílo pamatovat. Kontroverzní neorealista je zase znát v metafoře mocné politické síly, kterýžto střet s ní je velmi nebezpečný a přitom někdy se mu nedá vyhnout. Jelikož si Mišima nesnažil jít až tolik na dřeň jako Saló, které mám na mysli, je toto dílo pro ty, které neblaze proslulé dílo odpudilo, vhodné. ___ K filmu obecně - děj na první pohled působí chatrně a Flipper již správně poukázal na to, že kdokoli jiný by si vystačil s maximálně deseti minutami. Rozvláčnost ovšem filmu výrazně přidává, například v tom, že jsem si třeba dokázal uvědomit, jak byť jen jeden bezvýznamný střípek z mého bytí dokáže v konečném důsledku být ryzí a že je na místě užívat si každou minutu, stejně tak je pěkné vědět, že obecně přijímaný přístup k věcem je vlastně pláčem nad rozlitým mlékem... Po stránce detailů je na světě jen málo takto diamantově vybroušených děl. Jediný problém by mohl být s japonskou symbolikou, která, jak zde správně poznamenal gjjm, je specifického charakteru a pro laika, jako jsem třeba já, může být překážkou. Osobně si pomáhám metaforami a empirickým podobenstvím, ovšem zde můžu zajít až k dezinterpretaci celého díla. Přesto v tomto případě v hodnocení zohledním emocionální zážitek proti tomu ideovému. ___ P.S. Už zde sice je funkční odkaz, nicméně bych si dovolil přihodit ještě jeden, a to z důvodu odlišného hudebního doprovodu. Nevím, zda se na UbuWebu nachází původní téma, nicméně naladění tónů mi díky přechodu z pomalé na rychlou melodii celkem kazilo zážitek. Naproti tomu ten mnou nalezený dle mého soudu mnohem lépe vystihuje melancholickou náladu celé této tragédie a při premiéře (viděno dvakrát) málem vyvolal i plačtivou lítost nad zobrazeným nevyhnutelným osudem. Ačkoli jméno Aarona Embryho je v hudebním světě trochu upozaděné, mé místo si díky zdejší odvedené práci získal. http://video.google.com/videoplay?docid=9201439452997071422# 100% (06.11.2010)