Převtělení

Miluju japonské horory, všichni se v nich chovají tak přirozeně - při sražení chlapa na silnici místo volání záchranky vyšilují z šumícího listí, děsí je pohled na malé holčičky ve vlaku, pád holčiny s panenkou na koleje metra je nedonutí k žádné akci, ale jen k zaraženému zírání, vedou divné, nesmyslné, mystické pindy, jsou věčně duchem nepřítomní a vůbec... Svých 20 minut života jsem mohla investovat mnohem lépe, nemám přece zapotřebí koukat na prýstrašidelné nezáživné pohádky z (pro mě) mizerně srozumitelné kultury - vždyť mám sakra rozečtenou dobrou knížku od pokleslého američana... (07.07.2012)

Takashi Shimizu má na víc, než předvedl v tomto spíše špatném filmu. První polovina filmu byla tak nudná, že jsem chvilkami uvažovala, že to vypnu a nikdy nedokoukám. Takhle pomaý rozjezd jsem jen tak nikde jinde neviděla... Jakmile se začne ke konci filmu něco trochu dít, trochu to dojem z filmu táhne nahoru, ale ne natolik aby se to dalo hodnotit aspoň jako průměr. Některé ty scény opravdu nejsou špatné, ale bohužel už jsem měla z předchozích minut filmu takový blbý dojem, že jsem jim beztak nevěnovala pozornost. Rinne je jedno velké hororové zklamání. (29.05.2011)

Krvavý masakr v hotelu Ono Kanko, 11 mrtvých lidí, 11 zmučených duší... Ačkoliv předchozí Shimizův film, Marebito, se vymanil z dlouhovlasé škatulky, do které režisér vklouzl prostřednictvím dlouhé a dosud neukončené duchařské série Ju-On, bude divák od Rinne podvědomě očekávat kanonádu lekaček, bílých obličejů a skřípavých zvuků. I v tomto případě se tušení nevyplní... Rinne je sice duchařina, leč poměrně decentní, prostá jakýchkoliv prudkých shock momentů (i když podařená scéna z náklaďáku na začátku snímku jisté naděje vzbuzuje). Pokud vás nevystraší oživlá panenka, tak tady se to těžko povede něčemu jinému... Ale bylo by chybou proto film zatracovat - oplývá zajímavým příběhem, vyústěním a určité napětí v něm lze také nalézt. Ve srovnání s korejskými horrory, jež jsem v poslední době viděl, je Rinne příjemné, lehce nadprůměrné horrorové řemeslo. Znalci japonských horrorů (i jiných) nejedna scéna přijde povědomá. Co třeba taková knihovna? (23.10.2006)

Šimizu už bude asi navždy žít jen z Ju-onů. Tam se mu povedlo pracovat jak s napětím, tak s duchy, ze kterých jsem měl po několik večerů husí kůži. A tady? Dávná vražda, podle které se natáčí film, během jehož výroby se duchové zemřelých vydávají tropit filmařům neplechy, není sice nijak převratným nápadem, ale je to něco, co fandové hororů uvítají, protože dává prostor pro spustu nápadů. Jenže Šimizu jakoby zapomněl na cokoliv dobrého, co se mu kdy podařilo a stvořil nenapínavou nudu bez lekaček i tradičních bledulí a se mdlými herci. A to jsem si kvůli němu dal večer kafe, abych neusnul. Jediná, co za něco stálo, bylo posledních 10 minut a za ty si zaslouží tak maximálně 10%. (07.12.2013)

Shimizův díl série J-Horror Theatre má celkem zajímavý příběh s poměrně slušnou pointou, avšak nejedná se o nic výjimečného. Je tu vidět inspirace v několika filmech: Ghost Actress, Nightmare on Elm Street a v neposlední řadě The Shining. Celkové pojetí filmu je více americké než japonské, i přesto, že je méně srozumitelný než běžný americký horror. V druhé půlce filmu je několik dobře zpracovaných nápadů, kdy se Sugiura v hotelu dostává po vzoru Silent Hillu do jiného rozměru a opět zpátky, ale úplně to nevyvažuje spíše nudnou první část. Rinne je mírně podprůměrným horrorově laděným filmem, v rámci série pak hodně slabým filmem bez špetky kvalitní strašidelné atmosféry. (21.03.2007)