Doupě

Člověk má obvykle mnoho tváří, několik sociálních rolí, několik osobností. Která je ta pravá? Všechny - svým způsobem. Snaha uniknout sám sobě, vypořádat se se svou minulostí, přítomností, jít za hranice svého vlastního já skrze novou roli, která nemá nic společného s tím, kým jsme. Doupě jde do hloubky lidského nitra a plynule se přelévá z jednoho já do druhého, aniž by určovalo, kdy došlo k přechodu a proč. Nechává diváky sledovat prapodivnou hru, ve které role hlavních postav určuje tisíc faktorů, nechává kolísat, umírat, nechává šeptat prapodivnosti. Film pro všechny, kdo si někdy dali nové jméno a novou roli a zažili, jak neobvyklé, odhalující a těžké je hrát někoho jiného. Divné a obnažující, svíravé, nekonveční, ale svým způsobem osvobozující. A silné. (29.07.2012)

Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. (02.07.2015)

Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. (12.08.2014)

Dokonalý film o nedokonalé záležitosti. Folie à deux (franc. "bláznovství ve dvou"), když se stejný blud projeví současně u dvou blízkých osob. Hrát si jde na všechno, i na zrození, ne však na smrt. Vila Tugendhat v nějaké španělské lokalitě, kterou ve filmu nevidíme, okouzlující infantilní Geraldine Chaplinová, Pedro (Per Oscarsson) který váhá a nakonec přistoupí na hru, která nemá jiného vyústění než smrt. (26.09.2020)

"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. (02.03.2015)