Křišťálová noc

Citlivá televizní adaptace skvělé divadelní hry Františka Hrubína, výtečně obsazená (tím, že vyzdvihuji ukotvení v krizi mastroianniovského, přesněji anselmiovského Václava Vosky, ztělesněnou naivitu „jezeďáckého selství“ Jana Valy a vítězící vyrovnanost nestárnoucí parvenu Jany Štěpánkové, jen vybírám to, co pro mne zůstává i po letech nejživější). Uzavřenost scény do venkovského stavení, z jehož zahrady je vidět „odvěké“ ruské kolo (a současně falešné slunce), které si rok co rok o pouti pouští v noci opilý kolotočář „jen tak, bez muziky a bez lidí“, odpovídá zdánlivě stabilním vztahům mezi postavami, těsněji či vzdáleněji připnutými k jedné rodině. Nehybnost je ovšem skutečně jen zdánlivá: soustavně ji totiž protrhávají hříchy, sny a viny minulosti (které ovšem nejsou ani úplně zlé ani úplně dobré), což potvrzuje i (opět jen zdánlivě) závěrečný konflikt. Bolest se nechýlí ke konci a ponese ji i nenarozené dítě. (08.04.2009)

Dnes už je tato televizní hra cenné víc pro své obsazení, když většina tehdejších hereckých es už není mezi námi nebo je v hereckém důchodu, ale tehdy šlo o jeden z dramatických vrcholů divadelní tvorby té doby. Jeden den ze života rodinného klanu, jemuž vévodí dominantní Marie Vášová, dává nahlédnout pod pokličku vzájemných rozporů členů nepříliš funkční rodiny, kde se kupí nenávisti, závist a zatrpklost. Václav Voska hraje sebestředného lietrárního autora, klterý je v tvůrčí krizi, a Vladimír Šmeral zase poněkud slabošského manžela, který přenechal rozhodování na své cílevědomější partnerce. Celkový dojem: 75 %. (27.10.2010)

Začátek je podivný, Václav Voska coby filozofující spisovatel bez invence potácející se v partnerské krizi s Marií Drahokoupilovou. Pak se ale rozjede nefalšované drama jemuž zcela nekompromisně vévodí matka rodu Marie Vášová, která vše ovládá, ničí a tmelí jen aby chránila rodinu, manžela a syny. A z té samé lásky jim zcela zruinovala život a šance žít nějak normálně. Vášová je v mimořádné formě, nevím jestli tak dobře hraje, nebo taková byla, ale já bych jí teda za matku nechtěl. Její synové jsou hluboce milované oběti jejího mateřství. Vynikající a patologické. Bylo mi z toho dosti úzko...90% (02.05.2015)

Televizní záznam Hrubínovy stejnojmenné divadelní hry, inscenované krátce předtím na jevišti pražského Národního divadla (1961 - 1965), otevírá bohatou paletu lidských charakterů, zmítaných v nejednoduchých paralelách svých vlastních životů, pohybujících se přitom v uzavřených bludných kruzích, odkud není úniku. Zvolna stárnoucí spisovatel, na nějž dopadají první příznaky vyhaslé tvůrčí inspirace, jeho o mnoho let mladší manželka, atraktivní a nespoutaná lékařka, panovačná matka, která drží otěže rodinné pospolitosti pevně v rukou, rezignovaný otec, nevyléčitelný snílek... Panorama venkovské pouti, během které dochází k osudovým zvratům v chování jednotlivých postav, odhaluje destruktivní rozměry těchto patologických deformací, vrcholících úlevným vyhřeznutím všech nepříjemných pravd z minulosti. Jeden bez druhého nemohou existovat a přesto si vzájemně ubližují, právě tak, jako lidstvo samo. I v tom lze vlastně nacházet silný nadčasový potenciál Hrubínova díla, jehož naléhavost a vzrušivost, s níž před diváka klade několik závažných otázek o bytí a nebytí člověka, není zdaleka pouze dobovým vyrovnáváním se s (ne)normalitou tehdejší společnosti. Představoval-li Strunu na jevišti Karel Höger, pak svého ideálního nástupce před kamerou našel právě ve vynikajícím Václavu Voskovi, který dostál přesné představě o mastroianniovské rozpolcenosti titulního hrdiny. Za vrcholné lze považovat výkony také dalších zúčastněných – Marie Vášové, Vladimíra Šmerala, Jiřího Valy, Jany Štěpánkové a Marie Drahokoupilové. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Bohužel, zatím tomu nasvědčuje jen velmi málo. (19.09.2010)

Obraz prostého člověka několika generací podbarvený zdánlivě pohodovou atmosférou pouťové letní noci, je konfrontován s náhlou potřebou rodinné upřímnosti, jež v některých případech na svůj okamžik čekala desítky let. Kristeježíši...není lepší si celý život tak trochu lhát? Nenápadné, neznáme...František Hrubín v letech šedesátých...nádherný kousek s některými elitními herci čs. kinematografie. (09.07.2022)