Slečinky z Rochefortu

Všichni jsou už v Paříži, Buenas Dias já vám na ni se*u… pokusím se vyjmenovat nějaké klady, přestože poskytnout na jejich spočtení všechny prsty jedné ruky je až zbytečně moc velký luxus. Hudba nebyla tak strašná, ale vyznačovala se jistou mdlostí a zalíbil se mi asi jenom jeden či dva klavírní motivy. Taneční choreografie byla dokonce průměrná. A jako představitel pánského publika bych asi měl ocenit spoustu „krásných“ žen v minisukních, ale popravdě řečeno mě zaujala pouze servírka (dokud také nepropadla té kolektivní horečce jet do města na „P“ a zhnusila se mi) a konkrétně u výskoků tanečnic, u kterých byl pokaždé zvýšený zájem kamery o jejich kalhotky, jsem se opravdu musel smát. A teď z druhé strany. Nejsem si jistý, jestli k mému výslednému stavu nepřispělo ještě spořádání pytlíku medvídků Haribo těsně před projekcí, ale myslel jsem, že umřu na předávkování cukrem, jak sladký byl tento film. A z růžové jakožto oblíbené barvy mužského oblečení se mi už chtělo nepokrytě zvracet. Rozhodně šlo o romantiku v té nejotravnější, nejnesnesitelnější a nejkýčovitější podobě. A konec plný shledání mě opravdu dorazil. A taky budu muset přehodnotit svoje životní priority, jak to, že nebylo mým snem jet do Paříže a žít tam jenom z lásky? Asi jsem out. A příliš mi asi nepomáhá ani můj neárijský vzhled, neschopnost něco kloudného namalovat, složit hudební skladbu či vymýšlet milostné básně. K mému utrpení z filmu přispěl i fakt, že jsem nedokázal najít jedinou sympatickou postavu. Resp. jsem ji objevil až po té, když mi byl „odhalen“ řezník, ale i ten mě vlastně zklamal, místo aby naporcoval všechny ty „milé lidi“ u večeře, skončil u hloupého dortu. Opravdu by mě nenapadlo, že mě dokáže tolik zklamat film s C. Deneuve (její postava byla též nanejvýš otravná), v každém případě z výše zmíněných kladů jsem schopný dát dohromady pouze jednu hvězdičku. (12.03.2013)

Neskutečně pozitivní film, který vás doslova rozzáří svým veselým přístupem, krásnými písněmi výborným zpěvem a výtečnými hereckými výkony. Je příjemné vedle sebe vidět krásnou, úchvatnou a pořád tak mladou Catherine Deneuve, a už staršího, ale pořád skvěle tančícího Gena Kellyho. Na tomhle filmu není nic ošklivé. (13.06.2015)

Nápověda, kdo všechno se mohl inspirovat Sedmikráskami, ale třeba i odkud čerpají Rebelové. Zde v dobovým designem prosyceném pojetí s přídavkem v Evropě dnes - a za oceánem už tehdy dávno - překonaných tanečních čísel (nejlepší asi Deneuvová, hoši /Jules a Jim/ pak nejen v tanci topornější), se zdůrazněním statusového významu motorového člunu. (30.03.2015)

Demyho oslava života v jazzovém rytmu neponechává veškerý tanec na hercích. Tančí také kamera. Její stoupání, klesání a kroužení je částečně motivováno pohyby postav a částečně jde o muzikální exces. K prolnutí obou přístupů dochází hned v jednom z dlouhých úvodních záběrů, kdy kamera za využití postav coby záchytných bodů vpluje do místnosti, kde probíhá hodina baletu. ___ Demy na jedné straně vytěžuje rezervoár klasických hollywoodských muzikálů (citace z On the Town nebo Gentlemen Prefer Blondes, obsazení Kellyho), na straně druhé pastelovou idylu muzikálového světa narušuje nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Netančí se vždy v přísně symetrických liniích a ve frontálně komponovaných záběrech. Demy dlouho nevydrží u jednoho úhlu, neustále nás upozorňuje na trojdimenzionalitu prostoru, a pro tanečníky není závazné respektování středu záběru. Obsesivní berkeleyovská symetričnost je zrcadlovým tancem blíženců naopak parodována. Celý příběh je ostatně vystavěn na zdvojování a párování (postav, barev, hudebních motivů). Hledají se protiklady, které by se přitahovaly. ___ Podstatná část filmu se oproti hollywoodské zvyklosti natáčela v reálech, díky čemu je například mizanscéna ve scénách z prosklené kavárny, kterou Demy využívá na způsob refrénu k rytmizaci vyprávění, velmi živá. Postavy zas harmonický svět sem tam nabourají replikou typu „Byl to hajzl“ nebo „(…)takže s vámi chceme spát“ a prostřednictvím novin do Rochefortu párkrát proniknou i dost ohavné zločiny (obětí jednoho z nich měla být žena s uměleckým jménem Lola, což je zřejmý odkaz k Demyho debutovému snímku). Mezi řádky je takto sebereflexivně přiznáváno, že lehkost podání pouze odvádí pozornost od závažných věcí, že jde o únik, a že si toho tvůrci jsou dobře vědomi. Balancování mezi stylizovaným a autentickým prostředí posiluje dojem, že fantazie a realita nemusí být oddělené. Mohou koexistovat. ___ Je na postavách, kdy se rozhodnou vtančit do říše snů. Nejuměleji působí muzikální čísla, ve kterých se – po vzoru raných, vaudevillových muzikálů – tančí na pódiích k tomu určených. Svoboda rozhodnutí se vytrácí, neboť nic jiného než zpívat a tančit se ve vymezeném prostoru dělat nedá. ___ Přes využívání zcizovacích efektů, které je mnohem méně lopotné než v některých filmech novovlnových režisérů, jsou Slečinky z Rochefortu zejména dvouhodinovým romantickým zasněním (zkrácení by neuškodilo). Demy nás zve do města, v němž se hyperrealistické barvy realistického prostředí přizpůsobují náladě postav, v němž nikdo nemá nikdy po ruce nebezpečnější nástroj než hudební, v němž se každý pohyb může lehce proměnit v tanec, a pro jehož obyvatele neexistuje (traumatizující) kolektivní paměť, ale pouze (rozradostňující) kolektivní píseň. Píseň, jež překlene rozdíly generační, genderové i povahové. Je to naivní. Ale povznášející. 75% (23.07.2013)

Sen o svete, kde sa tancuje, spieva, skladá sa hudba. Hudobné nástroje sa uživia aj na malomeste, chodí sa na výstavy. Námorní vojaci sú výtvarne nadané duše s idealizmom v srdci. Sen, ktorý snívala nielen hipisácka Amerika, ale aj umenia chtivá Európa. Slečinky tento svet zaplnili pastelkovou farebnosťou a naplnením túžby o stretnutí sa s princom. Pochodujúce šíky vojakov pôsobia ako cudzorodý hmyz. Majetnícky frajer ako úbohý trpák. Tento sen bol v roku 1968 zmätený vlnou násilného potlačenia študentskej rebélie v Paríži, vpádom ruských tankov do ČSSR a zvolením Nixona za prezidenta USA. Nasledovala sada udalostí meniacich svet radostného hopsania na svet tvrdého biznisu a kalkulu v každom ohľade. Vrátane kultúry a umenia. Ľudia sa stávajú ustráchaným stádom. Boja sa každej médiami vzývanej hrozby, od eboly po globálnu vojnu. Straší sa obsadením Európy bradatými mužmi v splývavých dišdašiach a burnusoch, presadzujúcich červíčkovité písmo ako základ pochopenia vesmíru. Na odreagovanie a znovu navodenie sna o inej možnosti prežívania a myslenia nie je nikdy neskoro. Stačí si pozrieť tento jemne naivný, no úprimne znejúci muzikál. (15.02.2015)