Obsluhoval jsem anglického krále

Četl jsem předlohu, tak se mi moc toto zpracovaní moc nelibí. Chybí tam zapletka s Lidicemi, zatčením gestapem na nádraží za kouknutí na hodinky, přemlouvaní kamaráda komunisty, aby mohl jít do věžení pro milionáře, chybí dítě hlavní postavy atd. Původně jsem chtěl dát 2 nakonec davám 3, ale slabé. (11.09.2008)

Dle hodnocení tady jsem se trochu obával, ale zcela zbytečně. Byl to milej film, s obrovsky pohodovou atmosférou, nenudícím příběhem, dobrými hereckými výkony a odlehčenými, humornými situacemi. Plný počet to nebude, protože scény ze současnosti byly prostě slabší, ale jinak nemám výhrady. Nejvíc mě svým hereckým výkonem zaujal pan Huba a jeho obrovsky sympatický a moudrý Skřivánek. Bylo zde i několik povedených hlášek (jak náš národ nebojuje, nebo milosrdná amnestie ze začátku filmu) a scén (až absurdní výjev milující se německé ženy zbožně hledící na fotografii Hitlera či zásah sestry při nezdárném dokazování potence). Vřele doporučuju; v tomto případě by bylo škoda dát na zdejší nelichotivé hodnocení. (18.10.2008)

ČEŠI NEBOJUJÍ. "Starosvětský" - ano, tak to bude. Menzelův nový film působí jako poslední zastávka rušné tramvajové linky. Jako místo, kde můžete v klidu rozjímat, místo, kde končí shon města a začíná příroda, jako místo, které je hraniční a na kterém si uvědomíte, co má význam. "Chtěl jsem být milionářem." A při tomto, "nic víc, nic míň" životním cíli, se náš hrdina dopouštěl osudových chyb - tu z hlouposti, tu z lásky a netušil, jak ho těch několik desetiletí semele. A až ke konci života pozná, co má význam. Tohle je klasický Jiří Menzel a Bohumil Hrabal (ten filmový) - tak, jak ho vnímám já a tak, jak si jej pamatuji. Spolu s překrásnou kamerou, zástupem kvalitních herců s charismatickým Oldřichem Kaiserem v čele či unikátní dobovou atmosférou to pro mě znamená nejlepší film roku 2006. Ach, jaká ironie, že počkat jsem si na něj musel až do třetího měsíce roku nula sedmého. Vím, snímek má chyby, ale vzhledem k bídné produkci v roce minulém a hlavně s přihlédnutím k tomu, že naprosto nechápu absolutní odsouzení či odpady některých, přidávám z devadesáti na sto. ZDE MAJÍ DOBRÉ PIVO. SEM BUDU CHODIT. (06.03.2007)

Krátce řečeno: Noční můra Laury Mulvey. Obšírněji řečeno: Jiří Menzel je chlípný prase. Vlastně se není čemu divit. Do sedmačtyřiceti žil s maminkou, a ta mu prosím chystala snídaně do postele. Ženil se pozdě, protože mu staromládenectví bylo pohodlnější, teprve v roce 2004 s o čtyřicet let mladší studentkou Olgou Kelymanovou. Rád křížil paže na prsou, anebo vsouval při natáčení jednu ruku napoleonsky mezi knoflíky kabátu... a oddával se zhoubné neřesti onanie, či preferujete-li hovorovější češtinu, honil tágo. Na sex jako takový ve filmu nikdy nedojde, poněvadž s tím, jak odolával Menzel ženitbě, závažně pokulhával i jeho pohlavní život. Žena byla a je Menzelovi nedosažitelným barvotiskovým obrázkem. Radikální feministky upozorňují na to, že slast pohledu na barvotiskové obrázky, skopofilie, je jedním z hlavních požitků, které film divákovi nabízí. Vztah k pohledu se ale liší podle pohlaví. Feministky mluví převážně o tzv. mužském pohledu, pro který je podle ní film vystavěn. Mužské postavy jakožto zástupci diváka jsou nositelé pohledu zaměřeného na ženu-obraz, charakterizovanou právě svým bytím-pro-pohled. Zjednodušeně řečeno, divákův voyeurismus a sadistická touha zmocnit se obrazu ženy na plátně jsou uspokojovány identifikací s hrdinou příběhu, kterému je takovéto zmocnění dovoleno. Není jím zde ovšem číšník Jan Dítě, nýbrž a přednostně režisér sám. (17.11.2009)

Já vím, nejsou to "Ostře sledované vlaky" ani "Postřižiny", ale já mám Menzelovu poetiku, ze které láska k filmu přímo srší, prostě ráda. Jeho nejnovější snímek má několik opravdu kouzelných a nezapomenutelných momentů - výstižnější by spíš bylo říct, že je z takových momentů poskládán, děj tu vůbec není podstatný. Hlavní je TEN feeling. A Barnev je coby Jan Dítě odzbrojující, i když kolikrát zavrženíhodný, hrdina. (01.02.2007)