Babel

Babel sice není tak efektní, šokující (bezmezné násilí, bojoví psi) a depresivní (dusná past v podobě nového bytu určeného k milostným radovánkám) jako Alejandrův debut Amores Perros, přesto bude popcorn opět nepříjemně drhnout v krku a colu si pro tentokráte raději ani nedáte. Opět vznikl mezinárodní film, opět se díky němu pohybujeme v náročné narativní struktuře. Divák se tentokráte orientuje podstatně lépe (i když u 21 gramů nešlo rozhodně o žádné mínus, přesto Alejandro zvolil divácky poněkud vděčnější cestu) a sledujeme tak tragickou událost jedné zbloudilé střely, která se odehraje kdesi v Maroku, ale vzápětí se šíří rychlostí blesku i do dalších částí světa, kde přidává další střípky do logicky fungující mozaiky. Nehody a útrapy nepřicházejí z čistého nebe, ale jsou výsledkem náhod a nerozvážných omylů. Originální režisér, který se v poslední době stal velmi žádaným zbožím, tímto snímkem uzavřel vskutku výstavní „trilogii“, kdy první snímek představoval spletitý příběh na úrovni velkoměsta, druhý snímek se pustil na mezinárodní pole a Babel své putování ukončil v globálním měřítku. I v Babelu se dotýká ožehavých témat (terorismus, imigrace), i těch zcela lidských (propast odloučení, ztráta komunikace). Dokonale vypiloval svůj jedinečný vizuální styl, každý příběh má svoji atmosféru, rytmiku i melodiku. Lokace jsou dokonale vybrané, od poeticky větrné marocké pouště až k extramodernímu, střihově bohatému Tokiu. I práce s herci mu jde náramně – tlumeného (za mě výtečného) Brada Pitta nechal s jeho věkovými nedostatky, nenalíčeného, s šedými vlasy, Cate Blanchett sice celý film jen leží a trpí, ale i tak nesklouzla k sentimentálnímu ztvárnění bezbranné ženy. Velice ale potěší chůva Amelia v podání Adriany Barrazy, Mustapha Rachidi v roli Abdullaha, otce dvou chlapců, stejně jako talentovaná Rinko Kikuchi, jejíž svět je pod tíhou nekonečné hluchoty a jež se snaží své sexuální zkušenosti získat docela agresivním způsobem. Ińárritu sice v mých očích natočil poněkud „chladný“ film bez (úplně) emocionálního náboje předešlých počinů, přesto mě zasáhnul o notný kus více (stejně jako v případě Little Miss Sunshine) než Oscarem za nejlepší film roku ověnčená Scorseseho Skrytá identita!! Celkově 80%. (28.02.2007)

Když jsem Babel pouštěl, absolutně jsem netušil, že bude tak dlouhý... A právě natažená stopáž byla u mě kámen úrazu. Mnohdy až zbytečné scény mě místama vyloženě otravovaly, ale dramatické příběhy několika lidí a jejich spletité osudy si ke mně nakonec našli cestu. Podmanivá hudba a skvělí herci to zachránili... u mě 70 %. (10.05.2009)

Zbytočne dlhé a nevyrovnané. Prepracovaný a vrstevnatý príbeh hluchonemého japonského dievčaťa je síce so zvyškom filmu prepojený nasilu, ale je asi tisíckrát zaujímavejší než tie ostatné polopatistické, nikam nevedúce báchorky. Navyše, príbehy z Maroka a Mexika ma znervózňovali, pretože sú o ľudskej hlúposti. Síce zapríčinenej sociálno-spoločenskými faktormi, ale to na veci nič nemení. (20.09.2008)

Bravo! Ińárritu upustil od roztříštění příběhu na malé střípky ve stylu předchozích 21 gramů a díky tomu na mě měl jeho nejnovější počin mnohem větší emocionální dopad. Film o provázanosti lidských osudů napříč kontinenty zpětně mění můj pohled třeba na takový Crash jako velmi křečovité, chtěné a emocionálně vydírající dílko. Babel skvěle funguje v jednotlivých segmentech i jako celek, nečouhá z něj vyspekulovanost a scénáristická svévole. Herci známí i neznámí bezchybně zapadají do příběhu, kterému slouží. Jeden z nejlepších filmů roku 2006. (17.12.2006)

Film na mě působil jako slabý vývar režisérových předchozích snímků, částečně proto, že dobří herci, Cate či Bernal, tam byli pouze do počtu. Už předtím jsem si říkal, zda, když bude použita už potřetí podobná metoda, se to u mě nemine účinkem a stalo se. Aktuální téma nastoleno, emocionálně poloprázdné, ony přece jen ty hezké obrázky nestačí. Jen nevím, co bude Ińárritu teď točit, když se po Babelu se svým dvorním scénáristou, Guillermem Arriagou, rozešel. (19.04.2007)