Persona non grata

Tohle je po dílu Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou druhý mnou viděný Zanussiho film. A zatím jsem nabyl toho dojmu, že filmy tohoto režiséra jsou velice zvláštní, neobvyklé a značně odlišné od ostatních. V Persona non grata nám byl znovu představen Zbigniew Zapasiewicz, který mi byl sympatický už v prve zmiňovaném snímku; znovu hrál téměř vychladlého starce, a k tomu zklamaného a naštvaného. Příběh mě zaujal, zvlášť když byl z pro mě neobvyklého prostředí, a to velvyslanectví. Wiktora jsem chápal; bojoval a snažil se vybudovat něco lepšího a teď na sklonku svého života si uvědomuje, že se mu to nepodařilo (jeho rozhořčení a zklamání je samozřejmě také podpořeno smrtí jeho ženy). K tomu se přidají pochybnosti o důvěře přátelům, partnerům a vůbec celému vnějšímu a nakonec i vnitřnímu světu...a pak přijde rána (co bylo tou ránou prozrazovat samozřejmě nebudu, vlastně jich bylo několik). Konec filmu (a vlastně i Wiktora) je také trochu trpký, ale závěrečný pohled na dvojici na útesu byl uklidňující a v jistém smyslu zadostiučiňující. Musím však vytknout, nevím jak bych to přesně nazval, snad roztěkanost snímku. A toho rozhořčení a zklamání hlavního hrdiny bylo i na mě moc. Takže hodnocení se pohybuje, stejně jako u minulého Zanussiho filmu, mezi 3/4*, ale tentokrát se přikláním k vyšší variantě. (24.09.2008)

Příběh o idealistovi Wiktorovi (Zbigniew Zapasiewicz), který je polským velvyslancem v Uruguayi. Je to muž vzletných ideálů, který po smrti své milované manželky začne každého podezřívat ze špionážních a udavačských praktik, za stejné chování, které bylo rozšířeno za komunistů a proti kterému celý život bojoval. I když se principy zdají podobné, tak se čas změnil a každý myslí předevsím na uspokojování vlastních potřeb a osobního obohacování. To zjistí až na sklonku svého života a zdá se že raději volí dobrovolný odchod ze života za svou milovanou, protože pochopil, že do tohoto života už se nehodí. Další zajímavé postavy: ruský náměstek ministra Oleg (Nikita Michjlkov), muž který se rád dělá tajemným, polský atašé (Jerzy Stuhr), italský konsul (Remo Girone), který se dělá dobrým, polský náměstek ministra (dobrý Daniel Olbrychski), který si i přes ideály zachoval racionální uvažování a nový polský konzul (Andrzej Chyra) se svojí ruskou manželkou oksanou (Maria Bekker). Nic není tak jak se na první pé=ohled může zdát a především každý jde pouze za svým prospěchem. Až na idealisty, kteří nejsou schopni vidět věci reálně. (22.07.2010)

Potvrzuje se pár věcí. Že práce velvyslance v nedůležitých zemích je děsná zašívárna, že je tam dost možností vydělat si nějakou tu korunku bokem, že se do těchto funkcí dosazují kamarádíčci a lidé, co to dostali "za zásluhy", že lidi sou většinou kurvy, že některý Rusky sou kočky, že lidé na úřadě mají problémy s arogancí, ješitností a alkoholem, že Poláci umí točit filmy, že Nikita Michalkov je poměrně vysokej, že Mirkové Dušínové v malém počtu existují a mají to v životě těžké. Hodně pravd v tomhle filmu. (25.09.2008)

Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%. (26.09.2008)

Polský velvyslanec v Uruguayi, Wiktor, je bývalý disident a velmi poctivý člověk. Lidé kolem něho však zdaleka tak poctiví nejsou. Ať jde o lidi, kteří se na ambasádu obracejí zvenčí, nebo o zaměstnance velvyslanectví, nebo o ostatní politiky z Polska. Wiktor přijme mladého zaměstnance, který se nedávno oženil s Ruskou. Brzy nato vznikne podezření, že Oksana pracuje pro ruskou tajnou službu. Narušeno je i dlouholeté Wiktorovo přátelství s Rusem Olegem, kterého podezřívá z poměru s jeho nedávno zemřelou manželkou. Podezření narůstají, Wiktor mnohé z bezesných nocí řeší alkoholem a je jen otázka času, kdy problémy překročí únosnou mez. (25.05.2020)