Tohle se stává jen druhým

Tak tohle mě dostalo. Silně emotivní snímek kde se Nadine Trintignant pustila do těžké úlohy předložit nám své autobiografické zážitky ze smrti vlastní dcery. Co horšího se může v rodině stát, než přijít o jediné dítě ? Určitě nic. Výborné herecké výkony Mastroianniho a Catherine Deneuve, jako by to opravdu zažívali. Přiznám se, že mi trochu vadil styl zvolené hudby, ale na závěr trochu vylepšení, takže přimhouřím oko a nechávám plné hodnocení. Snímek má co říct i po 40 letech. NEPŘESTANU MÍT RÁD TEN ČAS TŘEŠNÍ, AČ MI Z TÉ DOBY ZBYL NA DUŠI ŠRÁM. JÁ SMUTEK V SRDCI UŽ NAVŽDYCKY MÁM..... (11.07.2011)

Dvě herecká esa, jedna tragická událost a autobiografické drama, kterým se autorka vyrovnává s vlastním traumatem. Nadine Trintignant sází v tomhle přes čtyřicet let starém psychologickém kousku na herecké legendy, které jakoby skutečně hrály o život vlastního potomka. Co ale na tom, když emočně není její drama úplně jisté, ba naopak: pusté, rozkolísané, přepálené. (07.07.2012)

Z filmu Tohle se stává jen druhým se vyklubal nevšední zážitek v působivě osobitém stylu. Osobní výpověď je silná a velice soukromá ve své pohnutce a základním impulsu. Film má svůj charakteristický styl v pečlivě vytříbeném aranžmá komponovaných obrazů, kde se přes vybranou delikatesní atmosféru výpovědní hlas stává nejskvostnější, nejprůkaznější a nejneodbytnější hodnotou a následně mohutní silou ve své bezprostřednosti a neodkladnosti. Prostředí, detaily, zvuky, slova, nálada, mlčení, výmluvné pohledy, postoje a vrcholné herectví ústřední dvojice jsou nejsilnějším, nejosobnějším i nejvýstižnějším vyjadřovacím prostředkem nitra a myšlenek autorky. Hlavní ženskou postavou originální koláže rodinné tragédie je Catherine (vynikající Catherine Deneuve) v bolesti velkolepé myšlenky antického dramatu, psychického traumatu a zoufalství hledání smysluplnosti nastalé prázdnoty. V jediný okamžik nastává pád do apatie marnosti a osamělého přijímání mučednického utrpení. Lze nalézt důvod k životu? Hlavní mužskou postavou je Catherinin perspektivní manžel Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) v hořkosti slz skutečné životní ztráty. Jak malicherné hned zdá se veškeré lidské snažení po marnivém bohatství a společenské vážnosti. Smířit se člověk musí především sám se sebou, následně se svým nejbližšími, se společností jako celkem i s životem a jeho ranami osudu. Z dalších rolí: láskyplný Caterinin bratr (sympatický Serge Marquand), ochotná a citlivá služka Marguerite (zajímavá Dominique Labourier), či starostlivá a soucitná Sophie (Danièle Lebrun). Vyrovnávání se se smrtí vlastního potomka je již svou podstatou silné a slibné téma. Tento předložený způsob je osobitý, výrazný, působivý a nevšední. Uchvátí svou stylovou formou i obsahovou hloubkou nesmrtelného svědectví. Je to skromné, účelné, zneklidňující, akutní, prosté, velkolepé. Je to výjimečný a originální umělecký zážitek! Život obnažuje svá nejintimnější místa vnitřního světa hodnot, strachu a bolesti jednotlivce. (27.11.2016)

Příběh poutající bolestí, tragédií křehkosti dětského osudu. „…Nepřestanu mít rád ten čas třešní, ač mi z té doby zbyl na duši šrám…“ zpívá se v doprovodné písni. Náhlé úmrtí dítěte, šrámy silné a hluboké zůstanou vždy. Musí. Autobiografickým snímkem dává Nadine Trintignant nahlédnout pocity beznaděje, zármutku, prázdnoty, které sama při bolestné ztrátě své dcery Marie prožívala. V nosné části filmu jakoby se čas zastavil a my zůstáváme uvězněni spolu se sklíčeností, vzpomínkami a otázkami truchlící manželské dvojice, mezi čtyřmi stěnami, lapeni depresivitou, úzkostí jednoho pokoje, jediného útočiště v bezvýchodné situaci. V závěru se přece jen vyjasní, ale nečekejme zázraky. Nezodpovězené zůstává bez odpovědí. Žádné univerzální totiž neexistují. Výkony herců v hlavních rolích jsou brilantní a přesvědčivé. Některé emotivní scény však režisérka přepaluje a ty pak na místo umocnění intenzity zážitku filmu spíše uškodí. (17.01.2011)

Asi vůbec největším lidským neštěstím je předčasná smrt vlastního dítěte, jíž je rodič proti své vůli povinen bezmocně asistovat. V případě mateřského neštěstí je následná trýzeň patrně ještě bolestnější a řeřavější než v tom druhém, otcovském. Snaha po až doslovném zaznamenání vlastního prožitku (srovnatelná i kontextem s o dvacet let starším DRUHÝM POHLAVÍM jiné Francouzky, filozofky a spisovatelky Simone de Beauvoireové, životní družkou Sartrovou), jak se to přihodilo v TOHLE, však vede místy k viditelnému rozlomení kompozice a roztříštění záměru. Nanejvýš problematický úspěch tohoto úsilí totiž bere filmu jeho vyšší umělecký rozměr a současně i všelidský rámec. To, co Trintignantová nezvládla v scénáři, napravuje v mnoha ohledech ve své režii (barevné scény-kompozice v bytě, až lyrizující kamera zabírající pařážkou la belle ville ) a výběrem protagonistů. Jak Mastroianni, tak Deneuveová hrají opravdu jako o život a způsob, jakým se posléze vyrovnávají se svým traumatem - náhodně zapomenutá fotografie ve fotoaparátu, která je oba po nekonečných stravujících měsících vrací do plného života - je rovněž působivý. Ale ani tak vynikající herci nebyli s to překlenout beze zbytku popisnost scénáře. Vidět Deneuveovou jako matku a Mastroianniho jako téměř francouzského otce se však hned tak nepoštěstí; zvlášť víme-li o jejich parterském vztahu, jehož počátky jsou zřejmě datovatelné právě do doby natáčení TOHLE. Výsledný tvar - jeden z vůbec prvních filmových feministických pohledů na souzvuk mateřství a otcovství, souzvuk párového, ne osamělého rodičovství - tak přesto nepostrádá zajímavost, která i dnes, po desetiletích, dokáže oslovit mnohé z ás. (16.12.2008)