Renesance

Podobne ako v prípade bábkových Strings, aj príbeh Renaissance je klasický až natoľko, že nie je problém predvídať, kam sa jeho zápletka bude uberať. Lenže rovnako tak ani nepredstiera inú ambíciu, než potešiť diváka modernou variáciou dôverne známych momentov. Vrúcne ho víta vo svete spomienok, vracia do čias, kedy hltal podobné potemnelé dobrodružstvá či sa v nich vo svojich predstavách strácal a až do samotného záveru zostáva v tomto svojom snažení úprimný a poctivý - na rozdiel od hraných filmov (Minority Report, napríklad) neuhne pred nevyhnutným, nezničí tú drsnú krásu, ba práve naopak - s úspechom vracia žánru noir jeho lesk, podmanivosť i smútok. Čistá práca! (31.10.2007)

Z příjemně stráveného času u Renesance jsem si odnesl několik neoddiskutovatelně zajímavých poznatků a dojmů. Za prvé: Asi jako každému druhému mi zalichotila silná a temná vizuální forma, které se dá zazlívat snad jen jistý "modus" plošnosti - pominu-li jiné, drobné technické mušky okolo zlobivého kontrastu. Plasticita je patrná pouze ve chvílích, kdy je důrazněji pracováno s vícero plány v obrazové kompozici, nicméně i onen "2-D efekt", plochost má v mnoha momentech svou výtvarnou opodstatněnost a tím spíše se tvůrcům daří docílit svérázu komiksového podání. Nutno však poznamenat, že narozdíl od častokrát zmiňovaného Sin City, se kterým je R. neustále uváděna v otevřenou konfrontaci, má pojetí evropských umělců větší šťávu, nápad i dynamiku a to navzdory všem negativům. Možná právě zde se projevuje nesporná výhoda v neexistenci kultovní předlohy a s ní spojených adaptačních úskalí. Za druhé: neživotnost, prázdnost a odosobněnost v naraci i ve figuraci jednotlivých charakterů, kterou bylo lze možno vytýkat Sin City se bohužel nalezla cestu i k Renesanci - k mému velikému zklamání. Příběh, osudy hlavních ani-protagonistů (kteří strádají bez opory silné a vůdčí postavy) i jejich skicovitá psychologie se ztrácí pod diváckou fascinací lahůdkovým obrazem (kamerovými lety, linií i mistrovským komponováním jednotlivých políček, hrou s černobílým spektrem...) a nezabrání tomu ani - pro někoho rádoby - filozofický přesah otevřené závěrečné katarze. Za třetí: Nocholas Dodd měl a stále má dobrý vzor a zdroj pracovních zakázek, k jeho překonání ale bude potřebovat ještě dlouhou, dlouhou cestu. Za čtvrté a závěrem: Renesanci chybí k dokonalosti (nesmrtelnosti) mnohé, počínaje předvídatelným příběhem a konče postavami, s nimiž se není možno jakkoli ztotožnit a chápat je, ale naopak jí nelze upřít vydařená atmosféra, osobitost a elegance po stránce vzhledové. A vůbec, veškeré experimentování s progresivní výtvarnou stránkou a specifickou filmovou řečí by se mělo oceňovat povinně. Rozhodně jeden z nejzajímavějších filmů, jaké jsem měl možnost za poslední měsíc zhlédnout. (11.12.2008)

Velmi nerad dávám odpad, ale Renesance by si takové hodnocení zasloužila. Vzhledem k tomu, že jsem ji viděl v půvabném prostředí improvizovaného letního kina v parku Montsouris, tak tu jednu hvězdičku dávám. Jinak nenacházím nic, co by se mi líbilo - zmatek v ději, nepřehlednost postav, vizuální stránka mě nikterak neomračuje a budoucí vize Paříže nijak úchvatná. (15.08.2009)

Předně nevím, proč film spojovat se SIN CITY. Snad kvůli výtvarné stránce (ale Sin City je pro mne i tímto někde jinde). Spíš bych to přirovnal příběhově k IMMORTAL. Pocity? Asi právě jako u Immortal. Výtvárná stránka velice působivá. Příběh ucházející. Ale nic co by mělo vydržet v mé mysli na věky. Ale je zajímavé vidět, jak se dá černobíle nakreslit černoch. (19.10.2007)

Po vizuálnej stránke je to pozoruhodné dielko, tá plynulosť pohybov postáv je krásna ale keďže sa to po väčšinu času odohráva v tme je trošku problém v orientácii postáv pretože sú nonstop zpola zahalené v tme. Zaujímavé sú niektoré technické riešenia sveta budúcnosti. Ďej by som povedal, že nie je až tak vyhrotený ako by sa patrilo a v podstate tu nie je žiadny nový nápad ktorý by film vyzdvihol z priemeru. Celkove to však bolo zaujímavejšie ako Sin City. (09.07.2007)