Kazatel

Podle čeho se pozná holčička od dospělé ženy? Pozná se velice jednoduše podle barvy spodního prádla. Zatímco dospělé a vyzrálé ženy volí klasické bílé nebo černé prádlo, holčičky ve své mladické nerozvážnosti sahají rády po sytých a výrazných barvách jako fialová, růžová, tyrkysová nebo červená. Pro důkaz nemusíme chodit daleko, neboť nám jej dennodenně poskytuje kinematografie, kde máme na jedné straně černobílé filmy pro náročné a na straně druhé povrchnější barevné spektákly pro mládež. Přesvědčuje nás o tom i Kazatel, jehož tvůrci docílili drsné a nelítostné krajiny jednoduše tak, že desaturovali všechny syté barvy: z nebe kdosi odstranil modrou, protože modrá navozuje optimismus, a nahradil ji za břidlicově šedou; z pouště zmizela teplá žlutá a místo ní přibyla bílá; žlutá chybí úplně, stejně tak červená; města jsou hozený do kovově modrý; monstra vypadají jak liliově bílý albíni bez pigmentu atd. Ovšem je tady jedna radikální výjimka, která se zvolenou barevnou paletou filmu výrazně kontrastuje, a tou je puberťačka Lily Collins, jejíž vlasy září červeným přelivem, ačkoliv ve zbytku filmu je tato barva striktně zakázána. Nepotřebujeme příliš fantasie, aby nám došlo, že její prádlo bude nejspíš také červené nebo nějak výrazně barevné. Neteř Lily Collins tak představuje cizorodý prvek, který do filmu vůbec nepatří, spíš bychom ji čekali někde v Twilightu, čímž se dostáváme k tomu, podle čeho poznáme dobrý vampýrský film od špatného – v dobrém filmu jsou vampýři záporáci, ve špatném klaďasové, kteří vampýry vlastně vůbec nejsou, jako spíš metaforou sublimované sexuální touhy. Tady jsou vampýři záporáci, protože k žádnému jiskření mezi nimi a hlavními hrdiny zjevně nedochází. A aniž si dělám naděje, že tímto komentářem vyženu z butiků fialové a růžové podprsenky, musím kvitovat barevně geniální odladěnost Kazatele, kde jediná nezajímavá postava je ta změkčilá slečinka oděná do pestrých barev. Zbytek filmu je naproti tomu takřka černobílý, což není zas tak překvapivé, neboť vznikl podle černobílého komiksu. Jenže černobílé (náročné) béčko je de facto oxymóron, takže museli tvůrci sáhnout k barvě, ale pořádně ji utlumili, vědomi si toho, že v drsném post-apo veselé barvy duhy nemají co dělat. Navíc tahle barevná korekce hodila Kazatele velice důmyslným způsobem z westernu do sci-fi. Ten film není vlastně nic jiného než western, čemuž nasvědčuje spoustu znaků včetně šerifa, rozlehlé pouště nebo vlaku, ovšem desaturací všech barev jej tvůrce proměnili šikovně ve sci-fi. Přitom kdybyste se kohokoli zeptali, jak předělat western do sci-fi, spustil by každý ohranou písničku o tom, jak by přidal nějaké sci-fi rekvizity nebo cestování časem, a tuhle sofistikovanou cestu stáhnutí barev dozajista pominul. Kdokoliv by toto „poscifičtění" Kazatele zpochybňoval, nechť se podívá, na čem hrdinové drandí. Nejsou to koně, nýbrž tron-ovský motorky. Ve westernovým thrilleru by to byly džípy (Tahle země není pro starý), ve westernový parodii srandovní motorky se sajdkárou (Hodný, zlý a divný), v romantickým westernu bělostný poníci (Hannah Montana), v zombie westernu americký široký auťáky (Stake Land), ve space westernu kluzáky (Star Wars), nebo futuristický motorky jako tady. Zorientovat se ve westernu a jeho subžánrech se dá jinými slovy nejlépe podle toho, na čem dřepí hlavní postavy. Jakmile je to cokoliv jinýho než klasickej plnokrevnej hnědák, tak bacha, jste asi v jiným žánru. (03.08.2011) (méně) (více)