Ponyo z útesu nad mořem

Jedním slovem nádhera. Miyazakiho filmy omračují špičkovou animací a nespoutanou fantazií. Oproti jiným jeho filmům není Ponyo tak temný, což vůbec nevadí. Zjevná je inspirace pohádkou Malá mořská víla od H.Ch.Andersena. I zde se má rozhodnout, jak to se zlatou rybkou dopadne...Naštěstí příběh se snaží ukázat to dobré v člověku, narozdíl od Andersena...Podmořský svět je úchvatný, vůbec nejkrásnější pak tehdy, když pohltí pobřeží a ryby se prohání v korunách stromů. Mezi nejpůsobivější scény patří běh Ponya po hřbetech obrovských ryb za doprovodu Wagnerovy Jízdy valkýr. Poetické, zasněné, milé, fantastické i napínavé. (22.07.2011)

I když už zubatá brousí kosu, Miyazaki tu s námi bude pořád. Je zamlčovaným faktem, že divák, ať už jakkoliv zainteresovaný do kinematografie, upřednostní (nejen) v trpkých chvílích svého života něco pozitivně laděného a stravitelného před depresivním galimatyášem. A Miyazaki je ukázkový mistr "veselého", bezstarostného a přesto bohatého vypravěče. (17.03.2012)

Je to Miyazaki, není to Miyazaki ... Gake no ue no Ponyo bylo mnou asi natolik očekávaným dalším "celovečerákem", že mne to asi nakonec zklamalo ... zápletka měla své kouzlo, příběh je opět hodně orientován na přírodu a vztah člověka k ní ... ale ... něco tomu na plný počet chybělo, bohužel. Tak 75% ... (17.04.2011)

Miyazaki je veľký vizionár, to mu treba nechať. Dokáže sa v animovanom žánri realizovať s unikátnym nadhľadom a pomocou jednoduchých životných myšlienok formulačne preštrikovať až ku obsahu celovečerného príbehu, ktorého pocity siahajú za hranicu prvotných vnemov. I to vyzdvihuje jeho výnimočnosť, že po Mononoke plánoval skončiť a kam to ešte potiahol. K Ponyovi len toľko, že práve tieto spomínané faktory, ktoré zdobili autorovu slávu boli využité vari najmenej z jeho tvorby. Zas na druhej strane treba pripomenúť, že aj keď sa nejedná a významnú vec, servírovať deťom poučnejší obsah je ďaleko prínosnejšie, než prvoplánové filmy z dielne Dreamworks či Pixar. (05.04.2014)

Noční můra z Howlova hradu se stala skutečností a velký mistr zřejmě ke stáru našel své druhé dětství. Jenomže v dětství se příběhy hezky prožívají, ale špatně vymýšlejí. V první polovině se mi Ponyo ještě líbila, bylo to hezké, barevné a pořád tu byly narážky na něco neznámého, co se snad rozvine v děj. V druhé půlce ovšem přišlo ono Howlovské vystřízlivění, kdy se děj nekoná a všechno se jen změní v přecukrovanou limonádu, kdy se mají všichni moc rádi. Postavy mění svoje charaktery tak, aby byly ještě sladší než v první polovině, žádná gradace, žádné napětí. Znatelná věc z hlediska příběhu je absence jakékoli sebemenší záporné postavy, vím o tom své. Dobré a zlé jsou relativní pojmy, a když je všechno z cukru, bez toho, abyste poznali hořčici, se vám cukr rychle zají; nejde postavit pěkný příběh bez něčeho záporného, bez opěrného bodu. To, co ve snímcích studia Ghibli vždycky působilo jako ambrózie, tedy splynutí poetičnosti a slušného stupně uvěřitelnosti, je tu k nenalezení, ze záplavy, která nejspíš musela vyhladit 50% světového obyvatelstva (ano, vím, že by se to nehodilo do příběhu, ale taková věc musí bliknout v hlavě i každému dítěti, co se aspoň jednou v životě koupalo) mají všichni upřímnou radost a málem z toho neudělají národní svátek. Když se objevily titulky, tak jsem si pomyslel, konečně. Asi už se nikdy nedočkáme snímků tak kvalitních, jako se u Ghibli tvořily dříve. Tohle je pohádka tak přepohádkovaná, že bych ji doporučil dětem tak ve věku 3-4 let, a ano, to sám o sobě není kaz - mně ale 3-4 roky už dávno nejsou. A proroctví na závěr, jestli autor udrží linii, příští snímek bude japonská verze Teletubbies a jestli se tak bude i předem tvářit, bude se už muset obejít bez jednoho věrného diváka. (10.07.2009)