Dar od Boha

Skutečně nádherný film o dětství, dospívání a o životě jedné rodiny a jejího neobyčejného člena. Protkáno libovým soundtrackem nejen s mým milovaným Aznavourem. A opět důkaz, že vážná hudba umí určité scény pozvednout o třídu výše (díky Stanley). Český název filmu možná odradí ateisty a to by byla velká škoda. Film s prvky víry jsem si snad nikdy tak neužil. A dokáže i rozesmát - rozhovor otce s matkou o orientaci Zachariho v koupelně u čištění zubů s povzdechem otce o strkání nástroje lásky do výtrusníku a manželčina okamžitá břitká odpověď je prostě luxusní. C.R.A.Z.Y. (zkratky jmen - neřeknu koho) mě prostě dostalo na plné čáře a já bych mu odpustil snad vše, i když ono není co :). I na slzy dojde... (11.03.2009)

Oklieštieme z Mallickovho "filozofického šepotu" líniu o rodinnom nažívaní a priraďme si ju nachvíľu sem, k ďalšiemu identifikovaniu nielen seba samého, ale aj celých dekád a vzápätí zistíme, že Vallée nadväzuje, resp. si zasadzuje vlastný - vyjadrovacou štruktúrou obdobný, ale predsa odlišný - "Tree of life." Terrence sčasti pomenoval zeitgeist 50's na území amerického Texasu a Jean-Marc akokeby kontinuálne pokračuje cez 60. až po 80. roky v jeho definovaní na predmestí kanadského Montrealu.Tiež to zložité formovanie vrúcneho vzťahu otec-syn, kedy sa hrany navzájom obrusujú, názory sa rozchádzajú, nedorozumenia pribúdajú a nájdenie konsenzu nemusí vždy vyjsť...alebo môže, po dlhodobej drine môže. Tiež ta nesmierna láska matka-syn, kedy matka rozprestiera ochranné krídla nad svojími potomkami, čaká na nich iba s otvorenou náručou, cíti ich znepokojenie/bolesť aj na diaľku a najviac prežíva ich stratu. Výchova ovplyvnená dobou, patriarchálna diferenciácia rolí muž-žena, nepriestreľná pobožnosť, uznanie zázrakov za právoplatné javy, mnohodetnosť, homosexualita ako jedno obrovské X. Noel je v nevýhode, sám proti sebe, sám proti všetkým, spojenec sa kde-tu objaví a hneď aj zmizne, iskra nádeje miestami zažiari, ale pri narodeninových alebo vianočných posedeniach opäť zhasne. Je to generačný/osobnostný boj, vôbec nie ľahký, vôbec nie komediálne ladení, práve naopak krutý ako sám život a keď už zaznie vtípek, tak impresia ako od Andersonovcov. "C.R.A.Z.Y." má okrem bystrého názvu aj ihravý scenár a spracovanie, občas to síce zaváňa predynamizovanosťou a zopár nekoncepčných vsuviek by som takisto vedel oželieť, ale i tak som nadmerne spokojný, žiadne rúžové okuliare ani emočné vydieranie, vynikaví herci, doslova "golden soundtrack"- proste malý filmík s veľkým F, ktorý nehľadá cieľ, ale cestu. Aneb ako píše susedov plagát: "happiness is not the destination, but the journey." (20.04.2012)

Kde se vzal, tu se vzal film, u kterého zde zatím není uvedeno ani jméno režiséra, který se však již může chlubit hodnocením 90%. Jasně, soudě z množství hodnotících, nebude jej mít dlouho, ale přesto bych se odvážil tvrdit, že půjde o první film Jeana-Marca Valéeho, jenž uvidí počet lidí zasluhující již označení „velká skupina“. Původní název je poněkud zavádějící a za šťastnější lze v tomto ojedinělém případě označit překlad českého distributora. Slovo Crazy sice má pro celý příběh nezanedbatelný význam, ale mnohý divák by po jeho přečtení mohl očekávat ujetou teenagerskou taškařici. Přitom jde o velice citlivý portrét jedné zmatené mladistvé duše napříč dvěmi dekádami, jenom občas okořeněný humorem. Ten si zaslouží přídomek „hřejivý“ nejen pro četný výskyt slova „buzík“. Oním „buzíkem“ možná je a možná není hlavní hrdina Zach, sám neví. Snahu zjistit to, stejně jako spoustu jiných skutečností, mapuje tento dvouhodinový snímek o životě a jak na něj. Odvážnou stopáž můžeme považovat pouze za jeden z mnoha projevů Valéeho snahy, natočit jiný, lepší a větší generační film. Někdy hraničí až s metaforickým podobenstvím o Bohu a člověku uvězněném věčně v jeho stínu, čehož budiž důkazem „duchovní“ bloudění Jeruzalémem (věta o ateizmu hlavního hrdiny jakoby neměla žádnou váhu). Podobných výstřelků je ve filmu několik, některé působí rušivěji, jiné méně, stále jsem však (kupodivu a bohudík) měl dojem, že sleduji docela malý kanadský film, vymykající se pouze mimořádně kreativním přístupem režiséra a výborným hereckým obsazením. Bohužel, na rozdíl od jiných podobně koncipovaných filmů, si hrdinové tohoto nezískali mé sympatie, což je – obávám se – základní předpoklad úspěchu. Ústřední dějová linie sleduje komplikovaný vztah otce a syna, kteří hledají cestu, z níž před lety sešli, neméně zajímavé jsou i vedlejší podzápletky, kterých bych ale stejně mohlo být méně. Režisér děj filmu prozíravě vklínil do období 60. až 80. let, tedy do období dobře zmapovaného, vyznačující se osobitým, na první pohled identifikovatelným, stylem (oblékání, hudby ad.). Velmi zdařilý je nostalgický portrét sedmdesátých let, přímo vybízející k použití songů od Pink Floydů, Rolling Stones nebo Davida Bowieho. Dar od Boha nabízí osvěžující pohled na problémy staré jako lidstvo samo. Nepřináší nic přelomového, neříká nic objevného, nicméně má vše, co od podobného filmu zpravidla čekáme a jako bonus přidává něco navíc. 80% (07.07.2007)

Komediální pohodové drama o hledání sebe sama odehrávající na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Mladík Zachary je jedním z pěti bratrů docela obyčejné rodiny. Avšak podle matky má "Dar od Boha" - schopnost pomáhat bližním pokud na ně myslí a odříká modlitbu. Jenže jak jde čas má náš hrdina pochybnosti o sobě, líbí se mu kluci i holky a hledá svoje místo v životě...Místy úsměvné, místy setsakramentsky vážné a vše doplněné skvělým soundtrackem s písněmi, které mapují onu dobu. (30.08.2011)

"Co je to buzík? - Ale nic. Taková hloupost." Příjemný snímek s výbornými herci, který pobavil, zabavil a krásně u něj plynul čas, ale zase zázrak na 5* to není ani omylem. "Jak krátká a příjemná byla půlnoční mše, když jsem se stal ateistou." No ten chlap každopádně neměl nehorázně moc synů, že? "To jako mám doma líheň teploušů?" Přišlo mi, že tato rodina byla ale docela hodně otevřená novému a výchova byla relativně volná, jinak si nedokážu vysvětlit, jak by mohl být z toho nejstaršího takové totální hovado, ten Zachary měl taky období, kdy se třeba oblékal a chodil vystylovaný úplně mimo normálnost a oni to všechno tolerovali... tolerantní je to slovo pro tuto rodinu vcelku adekvátní, samozřejmě až na postoj vůči tomu, že by měl syna teplouše. Naprosto fantaskní záběr byla scéna, kdy ho srazilo auto.. jak letěl.. dokonalá lahoda pro mé oči. Zastávám názor, že odteď každá scéna bitky nebo rodinných nepokojů u stolu by měla být doprovázena áriemi, zpomalenými scénami (zásadně.. už nikdy nechci vidět jinak zpracovaný tento typ scény) a ignorantským vítězoslavným povýšeneckým poklidným a přesto vysmívajícím se pohledem. Z toho jeho pohledu jsem vůbec celá roztávala aka pohled teď-jsem-vyhrál-ty-kokote-a-ty-s-tím-nic-nezmůžeš. (03.06.2014)